Tábor Hobit 2011

"Zima, prší, pošlete balík!" Zhruba takhle začínaly všechny pohledy zpravující rodiče o tom, že jsme dobře dorazili a nutno přiznat, že počasí se na letošním táboře skutečně vyřádilo. Nás to však nezlomilo! S chutí jsme se vrhli do práce,

stavěli postele, opravovali schůdky, vybalovali, a zvelebovali tábořiště. Za den jsem měli s přispěním všech hotovo a nic nebránilo tomu, aby nás během svačiny nečekaně navštívili trpaslíci Fili, Kili, Dori, Nori, Ori, Oin, Gloin, Bifur, Bofur, Bombur, Dvalin, Balin a Thorin Pavéza (všichni v barevných kapucích (náhodou nápadně podobných těm, které jsme měli s sebou) a k "našim službám"), čaroděj Gandalf a nakonec i nebohý pan Bilbo Pytlík, hobit dobrodruh a zloděj.
Tím začalo, ani nevíme jak, naše bláznivé a nebezpečné dobrodružství - mohli jsme se vydat na dalekou cestu za trpasličím pokladem, který ukradl a hlídal drak Šmak. Cesta to nebyla lehká, potkali jsme zlobry (kterým jsme ukradli pečínku, oni nás zajali a sami nakonec zkameněli), byli jsme na návštěvě v Roklince, posledním domáckém domě, kde nám pan Elrond poradil ohledně záhadné mapy plné viditelných i neviditelných run, zajali nás kvůli naší neopatrnosti zlí skřeti, také jsme ve skřetích chodbách při útěku ztratili Bilba (který si chudáček prošel (a my s ním) nepěkným zážitkem ve tmě, kdy musel v ohrožení života luštit zákeřné hádanky, které mu pokládal odporný Glum (velmi slizké a nešťastné stvoření, které říká "šakra, šakra" a "můj milášku"), dále si na nás chtěli smlsnout zlí Vrrci. Před těmi nás naštěstí zachránil pán orlů se svými poddanými (u nich jsme si taky nad ohněm upekli kuřátka :-) ). Další zajímavé setkání bylo s Meddědem, trochu člověkem a trochu medvědem, kterému jsme jako poděkování za pomoc v nouzi secvičili úžasně vtipné divadlo o dosavadních strastech naší pouti. Ten nás také vypravil na další úsek naší cesty, temný hvozd. Kluci to v něm měli složitější než holky, hrdinně zvládli strašlivě dlouhý pochod, zatímco holky se spíše rekreovaly a na jejich náročné pouti je provázely jen v myšlenkách. Nakonec ani ony to neměly lehké, nad naším táborem se stáhla zlověstná mračna a to co se dělo potom už nechce zažít žádná z nás! Dle rad Medděda i Gandalfa, který nás na kraji Temného Hvozdu opustil, jsme neměli za žádnou cenu sejít ze stezky. Měli jsme ale hrozný hlad, žízeň a všude okolo slavili elfové příchod podzimu, takže jsme nakonec podlehli, opustili stezku a jeden druhého ztratili uprostřed temné noci. Ráno jsme se sice našli, ale bez Thorina, našeho hlavního trpaslíka! A aby toho nebylo málo, chtěli nás sežrat (a málem sežrali) obrovští nechutní pavouci. Fuj! Tady nás zase jednou zachránil pan Bilbo Pytlík, za použití svého kouzelného prstenu odlákal pavouky a to, že nás chvíli potom zajali a uvěznili lesní elfové, už nás po všech těch štrapácích ani moc nerozhodilo. Bilbo nás ale vytáhl i z téhle bryndy a v dřevěných sudech (ve kterých jsme museli strávit dlouhé hodiny a byla to vážně nuda!) nás po řece poslal pryč od lesa, elfů i pavouků. Tím jsme také přistoupili k poslední části našeho dobrodružství. V jezerním městě nás srdečně přivítali a pomohli nám a hlavně Thorinovi, právoplatnému králi pod Horou, a nám zbývalo jediné - zabít draka Šmaka. Našli jsme ho v Hoře a uprostřed noci jsme za ním šli, a trochu si s ním popovídali. Zjistili jsme, že po dobrém to nepůjde a že to tedy bude chtít sílu paží (i všeho ostatního). I to jsme dokázali - střílení z luku je totiž naší druhou přirozeností. A protože rozumíme i řeči starých krkavců, kteří leccos pamatují, věděli jsme od nich, kam na draka mířit. Závěrečná bitva pěti armád (o poklad i o čest) byla strašlivá. Na jedné straně jsme byli my, trpaslíci, a pomáhali nám také lidé a elfové, na druhé straně byli strašliví skřeti, vrrci a divocí horští muži. Naše záchrana byli, jako už jednou kdysi dávno, orlové. Poklad jsme si nakonec spravedlivě rozdělili a mohli se vrátit zpět domů, do našich útulných hobitích nor.
Na letošním táboře jsme sice měli skutečně ošklivé počasí, ale přesto jsme si to moc užili. Jak jste asi poznali, hráli jsme spoustu dobrodružných her, také jsme si mohli ledascos dokázat díky samostatným "zkouštiškám", za které jsme dostávali na trpasličí kapuce krásné knoflíky, nechyběly ani ohně, ať už velké slavnostní nebo menší "zpívací". Měli jsme služby v kuchyni, noční hlídky, nástupy ke státní vlajce i ranní bodování. S koupáním to bylo horší, ale o to víc jsme si mohli spolu číst a povídat o tom, co bude dál. Výlety za dřevem a chrastím nám šly dobře, jen borůvky jsme letos museli oželet, žádné totiž nerostly. Přes všechna temná očekávání nám uschlo i vyprané prádlo, a když nám byla moc velká zima, vlezli jsme si na chvíli do indiánské sauny. Jako opičky jsme lezli po lanových překážkách, postavili jsme si pěkná bidýlka na stromech (to když nás chtěli upéct a sežrat ti Vrrci) a dobrá třetina osazenstva tábora zasedla do Jítina kadeřnického salónu. Také nás poctily svou přítomností mnohé milé návštěvy z řad bývalých vedoucích (těch nedávných i mnohem starších :-) ). Celkově vládla dobrá nálada a na konci jsme se společně shodli, že čtrnáctidenní tábor je leda pro ořezávátka a že příště jedeme na tři týdny. A ani jednou jsme nejeli do nemocnice!