Výprava za kulturou |
Skautky i světlušky přišly na sraz v plném počtu a dokonce s námi šla i Kotěte mladší ségra a navrch jedno vlče s maminkou.
Aby naše výprava opravdu stála za to, zahrály jsme si před galerií na Kafkově náměstí ještě pár her, které svou hlasitostí vyvolávají rozruch, například hru na pružinky a Kevin, Kevin, Kevin. Při hraní si nás fotili japonští turisti!
A teď už hurá na výstavu. Protože jsme buď děti a nebo hravé vedoucí, šly jsme do Galerie umění pro děti, kde probíhala výstava Art Happiness. Hned v hale nás uvítala rodinka celá polepená kousky plastu a hraček. Pravý výbuch štěstí ale přišel teprve, když jsme si (alespoň někteří) obuly kouzelné bačkůrky a vydaly se do nitra galerie. Po podlaze celé galerie ležely koberce z látek, byla zde spousta barviček, kytiček, rybiček a motýlků. Vystavené zde byly obrázky od dětí z celého světa. A tak jsme se i my pustily do tvoření a kreslily štěstí. Každý své štěstí vidí jinde a tak vznikaly obrázky ryb, košíků plných hub, ptáčků, duhy, ještěrek, přírody a mnoho dalších. A úplně nejlepší na téhle galerii bylo právě to, že je pro děti. Takže se tu může všechno: běhat, skákat, křičet, blbnout, lézt po síti, ležet, sedět, kreslit a plně nasávat tu atmosféru, aby se z každého dítěte mohl stát umělec.
Když už jsme se dostatečně nabažily umění, tak jsme se vydaly za další kulturou a to sice kavárenskou a cukrárenskou. Příjemně jsme si poseděly nad kakaem, čajem, zmrzlinkou a jinými sladkůstkami v cukrárně poblíž Strossmayerova náměstí. Bylo to příjemně strávené sobotní dopoledne. :-)
Judit
Zahajovací výprava 2012 |
Když jsme se všichni sešli byl čas přesunout se na Hlavní nádraží, kde jsme nastoupili do vlaku. Ten nás odvezl na zastávku Dobřichovice. Kousek za nádražím jsme zahájili a vyrazili po modré značce. Uplynula jen chvilka a my už stihli dojít do lesa, kde byla na řadě první hra. Nebylo žádné překvapení, že to byla hra zvaná ,,Večerníčky“. I dnes se hledali nejdříve pohádkové dvojice a poté i trojice. Při této zastávce se také vysvětlily pochodové hry např. : Povodeň, tenisák, kolíček a další. Abychom nebloudili, celou cestu nás vedla GPS. Protože nemáme rádi nudu, netrvalo dlouho a dali jsme si malou zastávku na další hru, kde se stihla i sváča. Tentokrát to bylo především na pamatování a sehranost s parťákem.
Ale stále před námi byla dlouhá cesta, a tak jsme neotáleli a pokračovali. Kouzelná GPS nás zavedla ke „kešce“, kterou jsme po chvíli přece jen našli, zapsali se pod jménem střediska a nejednu věc vyměnili. Po delší chvíli cesty se schylovalo k obědu, a tak jsme zastavili na hezkém paloučku a pustili se do jídla.
Po obědě na nás čekala další hra. V úseku asi dvou set metrů byly rozmístěny různé věci, které jsme museli najít, zapamatovat si je a na konci trasy napsat. Cesta byla příjemná, lesní a dokonce se nám poštěstilo vidět pár hub. Když se usoudilo, že je čas na další hru, byly rovnou dvě. Taková rychlá jednoduchá, Na kočku a myš, která byla velmi zábavná a legrační. Bohužel vzhledem k její rychlosti, se fotit moc nedalo. Druhá byla o něco delší a náročnější, ale to bylo jen plus. V první fázi jsme se rozdělili na kluky a holky. Naším úkolem, bylo v území nasbírat co nejvíc papírku nenechat se přitom vybít. Po vysbírání papírků jsme si sedli o pět po týmech kluci holky a dostali se k druhé fázi hry. Na papírcích byli rozstříhané limeriky, vždy o nějakém dědečkovi, který pocházel od někudy. My měli za úkol vždy dva papírky dát k sobě, aby to dávalo smysl. Na začátku se holkám podařilo spojit dva a klukům pět. Abychom jich složili ještě víc, začali si týmy papírky vyměňovat. Konečné skóre bylo : Holky 5 a kluci 9. Jeden papírek zbyl bez doplnění, protože to bylo stále v poli.
Protože už bylo později museli jsme pokračovat dál. Cesta pak byla trochu divočejší, ale nás nic nezaskočí a zvládli jsme všemožný terén bez problémů. Nakonec jsme ale dorazili v čas do Řevnic, které byly naším cílem. Vlak přijel akorát a my už trochu znaveni mířili do Prahy. Na Hlavním nádraží jsme dostali opravdu moc pěkné účastencké listy, zakřičeli na závěr a jeli na Stross za rodiči.
Elí
Zápisy z Filmové výpravy |
Jakmile jsme došli k Faře u hřbitova a zabydleli jsme se, dali jsme si večeři, žblebt. Po večeři z domova se šla hrát hra, která spočívala ve zkoušce, jestli dovedeme natáčet a stříhat film... Ale místo natáčení kamerou jsme natáčeli Ragtime. Nestříhali jsme na počítači jako normální lidi, ale stříhali jsme papír... Aby to ale nebylo tak jednoduché, museli jsme filmovat a stříhat jen jednou rukou. Praváci levou/Leváci pravou. Za spolupráce se skupinkou, jsme nakonec úspěšně natočili provázek a vystříhli reklamu na náš žůžo legendární film.
Večer ale neskončil touto hrou.. Převlékli jsme se do masek, které jsme si měli vzít sebou, na př: arab, hoper, rybář nebo slepec a večer pokračoval. Začal konkurz na film, z něhož se nakonec, po filmování a dobré úpravě vedoucích, stala velmi komický krátký film.
Druhý den ráno, tudíž v sobotu, jsme začali taneční rozcvičkou. Po vydatné snídani, kterou jsme si sami doma upekli, nám zadali úkol. Ten se skládal z napsání scénáře a následného natočení filmu. Po skupinkách jsme se začali domlouvat na průběhu našich filmů. Po svačině jsme se znovu odebrali natáčet. Po obědě, ke kterému byla čína, mimochodem vynikající, jsme šli, nečekaně, znovu natáčet.
Při natáčení vzniklo slovo JUJ který vytvořila Adéla, Adý, Adélka (je to jedna osoba) Potom jsme ty filmy dokončili a sestříhali na compu bez nůžek. Večer se ty filmy pouštěly a byly nějaký soutěže. Po filmech se předávaly ceny za nejlepší film, herce/herečku, scénář a výkon v Ragtimu. Po rozdání cen se muselo jít spát.
Pak byla neděle a hned ráno sme hráli hru kde sme byli celebrity a museli sme si koupit rohlíky aniž by nás někdo viděl. Když sme to dohráli tak se vyhlásily výsledky a pak bylo psaní tohodle tentononcu.hing
(Adélka, Božíček, Filip)
Psalo se 2.března 2012, 16:15 a my jsme se ve složení hnědých šátků sešli pod ex-hodinami. Tentokrát jsme zamířili do Holubích hor (Slivice). Jako dopravní prostředek jsme zvolili autobus. Tramvají jsme dojeli na Smíchovské nádraží a vyčkali na odjezd. Když autobus konečně přijel, nasedli jsme a zhruba hodinu jsme jím jeli. Dojeli jsme do ne moc velké vesničky a pěšky šli do ještě menší. Trochu nás zarazilo, že jsme se zastavili právě u hřbitova. Zděšení opadlo, když jsme zjistili, že budeme ubytováni na faře, která měla vzhled menší vily. Tady jsme se pustili do večeře, kterou jsme si přivezli z Prahy. Následovala prohlídka, k nejzajímavějším objektům patřilo zrcadlo, při pohledu do něj se do roka vdáte a budete mít 3 děti. Hned po něm sklidilo obrovský úspěch křeslo, ve kterém seděla Julia Roberts. Po prohlídce se zahrála rychlá hra, kde jsme se naučili točit, stříhat a propagovat svůj „trhák“. Když už jsme byli o něco zkušenější přišlo na řadu to, na co jsme se všichni těšili nejvíce! A to samotné natáčení. Všichni jsme se oblékli podle své role, kterou nám zadali už v Praze a mohlo se začít! Točil se krátký němý film ve stylu grotesek. Jelikož už byl čas k spánku tak jsme si vyčistili zubiska a zalezli do spacáků.
Odbila devátá hodina ranní a do pokojů vtrhli vedoucí s nepříjemným budíčkem. Donutili nás vylézt z vyhřátých spacáků a vyrazit na rozcvičku. Rozcvička byla doplněna hudbou, a naučili nás pracovat s opravdovou kamerou. Poté následovala námi napečená snídaně .Po snídani nám zadali bojový úkol :Natočit vlastní film za spolupráce s vysloužilou hollywoodskou hvězdou. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a vymýšlení filmu mohlo začít. Zbytek celého dopoledne se natáčelo až na krátkou pauzu na svačinu – puding. K obědu byla čína s rýží. Abychom si oběd zpestřili tak jsme se najedli venku. Po obědě byl poledni klid a po něm se pokračovalo v natáčení. Když byly filmy hotovy, bylo na řadě stříhání a jiné úpravy filmu. To už se chýlilo k večeru a byl čas se obléct do svátečního oblečení.
Filmový festival byl zahájen soutěží v poznávání filmů. Následně jsme zhlédli námi natočené filmy, proběhla další soutěž a byl nám puštěn němý film z pátku. Byly nám rozdány hlasovací lístky a hlasovali jsme v mnoha kategoriích. Po krátké pauze na občerstvení , o které byly spočteny hlasy , následovalo vyhlášení na které jsme se všichni tolik těšili. Při pohledu na hodiny jsme se až zděsili, jak rychle to uteklo a že už je čas jít na kutě.
V neděli nás opět zbudili vedoucí ,ale nenutili nás jít na rozcvičku. Poslali nás dolů do jídelny , kde nám byla dána snídaně a puštěn zábavný serial.Po dvou dílech jsme si šli dobalit poslední věci . Pak už jsme jen psali kroniku.Nyní už je oběd.
(Arsim, Elí, Honza, Marek)
Kolektiv
Výprava do země v daleké dálce |
Hned po příjezdu se nám do rukou dostalo oznámení o zmizení malého Bo Vilhelma Olssona. Duch z láhve nám pak prozradil, že chlapec je u svého otce krále v Zemi v daleké dálce, a že se ve skutečnosti jmenuje Mio.
Druhý den jsme hned po ránu poznali Miova nejlepšího kamaráda Jum-Juma a hráli si s ním na schovávanou v Růžové zahradě, tatínek král nám věnoval koně Miramis, poznali jsme pasáčka Nona, který nám daroval píšťalku, dostali jsme plášť od Nonovy babičky a zjistili jsme, že nejlepším jídlem je chléb, co tiší hlad (i když my si k obědu dali taky buřtík).
Jak se připozdívalo, ukázalo se, že si nemůžeme jen hrát, ale musíme s Miem zachránit Zemi v daleké dálce před zlým rytířem Katem, který unáší malé děti a působí zlo nevinným lidem. Studna, která za večera šeptá, nám zjevila zašifrované proroctví: ?Byl jednou jeden královský syn, který jel na svém koni za měsíčního svitu krajinou. Projel Temným lesem chlapec královské krve na bílém koni se zlatou hřívou, kterého doprovází jeho nejlepší přítel.? A tak jsme se i my vydali na cestu do Země na konci světa, abychom zabránili rytíři Katovi v páchání dalšího zla.
Nejprve nás s Miem, Jum-Jumem a Miramis čekal Temný les, kde jsme navštívili tkadlenu. Ta nám našila do pláště od Nonovy babičky kouzelnou podšívku, která se nám později měla ještě velice hodit! Když jsme pak přijeli do Katovy říše, hned jsme pomohli hladovému Enovi. Od něj jsme se dozvěděli, že musíme do nejhlubší jeskyně Nejčernější hory pro meč, co rozetne kámen a tím můžeme zlého rytíře Kata se srdcem z kamene přemoci. A tak jsme se vydali na cestu Mrtvým lesem, kde jsme se museli schovávat před Katovými špehy, úkryt nám nakonec poskytla i Nejčernější hora. Byla opravdu černá, byla v ní dokonce taková tma, že jsme se všichni ztratili. Naštěstí jsme se ale pomocí zpěvu zase našli, tak jako Mio s Jum-Jumem díky píšťalce od Nona.
Ke kováři pro meč už musel každý sám. V nejhlubší jeskyni byla tma, kterou se nesly nejrůznější skřeky, i přes to se statečné světlušky a nebojácná vlčata nebála a každý získal část meče. Z nich jsme společnými silami ?ukovali? meč, co rozetne kámen.
Hned ráno jsme se přes rozbouřené moře vydali ke hradu rytíře Kata, jenže tam nás chytili jeho špehové, zavřeli nás do vězení a sebrali nám meč. Ale my, ani Mio, jsme se nevzdali a pustili se do posledního boje. Nebylo vůbec jednoduché projít kolem stráží, získat zpátky meč a utkat se s Katem. Kato totiž o svůj život a vládu bojoval velmi urputně. Nápor tolika odhodlaných bojovníků však nemohl vydržet a tak se nakonec Adamovi podařilo Kata přemoci.
A tak se nám i Miovi podařilo zbavit Zemi v daleké dálce zlého rytíře Kata a mohli jsme se vrátit domů k rodičům.
A kdo byl vlastně nejúspěšnějším členem výpravy, který za svou snahu postupně získal dokonce osm chlebů, co tiší hlad a pět vod, co tiší žízeň? No přece Vláďa!
Judit
Výprava s Holuby 4.2.2012 |
Jak jistě víte, naše fenomenální družinka Holubů loni s velikým náskokem před ostatními slavně vyhrála Svojsíkův závod. Po rozpačitém úvodu se nakonec kluci dokázali vyhecovat a ukázali, že my jsme ti nejlepší. Jenže letos už se Holubi závodu zúčastnit nemůžou. Šestník Jára byl přidělen k družince úplných nováčků, aby je všechno naučil. Peťa letos nemůže, protože musí na oslavu osmdesátých narozenin svojí babičky. No a Adam s Hansem o rok zestárli a nemůžou už nastoupit ve věkové kategorii skautů.
Proto potřebujeme dát dohromady úplně novou družinku. Tým těch nejlepších, kteří navážou na loňský Holubí úlet (teda úspěch!) a znovu přivezou domů diplom za první místo. Pokud si myslíte, že na to máte, dokažte to!
Tento text, samozřejmě velmi složitě zašifrovaný, se k nám, snad náhodou, dostal ve vlaku cestou na výpravu. Řekli jsme si, že taková příležitost se rozhodně nenaskytne každý den a tedy bychom jí měli náležitě využít. Koneckonců, pod nulou bylo necelých 15° a to pro nás, ostřílené rovery, rangers, skauty, skautky a jedno vlče není žádná zima!
Hned poté, co jsme vystoupili z vlaku, dostali ti nejšikovnější z nás, tedy skauti a skautky, každý svou mapu a měli nás vést po vyznačené trase. To zvládli senzačně, okolí Kamenných Žehrovic je totiž velmi pěkné a my jsme si moc rádi prošli ta nejzajímavější místa, zejména křižovatky, dvakrát :-).
Protože na výpravách zřídkakdy máme čas na nudu, vůbec nás nepřekvapilo, že už po pár minutách Krisťu tahala z batohu kartičky a my pantomimicky museli hledat své protějšky (z těch nejzajímavějších příkladů - odřenina hledala náplast, v druhém kole se například museli správně vytřídit lógr, šlupky od brambor a ohryzek). Cestou jsme také potkávali pořád nějaké zamrzlé louže, takže na podřadnosti typu "mně je zima" nebo "já mám hlad" nezbývalo prostoru.
Před obědem jsme se ještě proběhli s novinami na těle (to bylo tak vtipné, že jsme to raději vůbec nevyfotili) a hned po jídle jsme náhodou narazli hned na dvě osoby, které potřebovaly naši pomoc. První byl pán co usnul cestou z hospody, byl silně podchlazený a měl omrzliny, druhý chudák uklouzl na zamrzlé louži a měl zlomenou ruku a otřes mozku. Po trochu rozpačitém začátku by zřejmě oba naši pacienti přežili a my tedy mohli vyrazit opět na cestu za vysněným místem v družině Holubů.
K našemu nesmírnému štěstí jsme cestou potkali občerstvovací zařízení, kde jsme hodinku poseděli a dali si čaj, abychom se další hodinku vydrželi klouzat na obřím zamrzlém rybníce. Jak jste jistě viděli na fotografiích, byla to taková otrava, že jsme se museli skutečně hodně přemáhat :-). Pak už nás trochu tlačil čas, takže jsme uzly sfoukli rychle (bez Majdy a osatních světlušek to stejně nemělo cenu...) a vysílání zprávy v morseovce bylo taktéž dílem okamžiku. Závěrem jsme se pobavili zombiáckou vybikou a jeli domů.
Bylo nás sice jen 15, ale shodli jsme se, že na kvalitě to výpravě neubralo, a bylo to, i přes třeskutý mráz, moc fajn. Pro zajímavost, v soutěži "O největší cibuli" bylo vítězné číslo 14 vrstev :-).
Market
Co poslouchají naši skauti |
..:The Kids Aren't Alright (The Offspring) (Božíček)
..:Mý slzy neuvidíš (Škwor) (Božíček)
..:Now we are free (Hans Zimmer, Lisa Gerrard) (Saša)
..:Amerika (Rammstein) (Filip)
..:30 vteřin nad Tokiem (Taxmeni) (Pepa)
..:Tradice (Dan Landa) (Filip)
..:Bla Bla Bla (Gigi D Agostino) (Marek)
..:Bismarck (Taxmeni) (Pepa)
..:Na Sever (Kabát) (Honza)
..:Give me everything (Pitbull, Afrojack) (Arsim)
..:Starej bar (Kabát) (Honza)
..:Ooou (Rybičky 48) (Saša)
..:Nosorožec (Karel Plíhal) (Hans)
..:Pangea (CJ van Brakel) (Adam)
Ještě pár postřehů z povídání o tom, proč jsme si vybrali právě tyhle písničky a ne nějaké jiné (ty které si pamatuju...):
- Tohle (Amerika - Rammstein) je první písnička, ke které jsem kdy viděl videoklip.
- Já moc nemám rád písničky, kde se zpívá (Gigi D Agostino - Bla Bla Bla).
- Mám radši anglický písničky, protože u těch českých (bohužel) rozumím textu.
Adam
O šátku a uzlovačce |
Abyste nám věřili, že tatínek Šíma nám nebyl lhostejný, a že jsme se s holkama snažily co nejvíce do tajů vyprávění pohádek proniknout spolu s ním, předkládáme zde Majdinu vítěznou pohádku "O šátku a uzlovačce". Těžký kalibr v podobě pohádek "O hasicím přístroji" či "O polštáři a peřině" si necháváme v záloze raději až na příště :-)
Majdina pohádka je v původním znění, nijak nezměněná, jen přepsaná do počítače. Věříme, že si hezky počtete a doufáme, že si jednou společně promítneme i pohádku přečtenou samotnou autorku - nahrávku máme :-)
Byl jednou jeden šátek a uzlovačka. A šátek říká uzlovačce ahoj kdo jsi? A kdo jsi ty? Odpověděla uzlovačka. Já jsem šátek Karel. Já jsem uzlovačka Karolína. Budeme se spolu kamarádit? Začala hned uzlovačka Karolína. Tak jo odpověděl šátek Karel. Šátek Karel i uzlovačka Karolína žili ve skautským kapsáři holčičky jménem Anička. Anička je hodná a naši Karel a Karolína ji mají moc rádi. Karolínu si Anička bere obden k sobě a cvičí uzli a Karla si brala někdy aby si hráli s ostatními dětmi. Když brácha Aničky zmuchlá šátek, Anička vezme šátek dá ho na chvíli pod knihy složí ho a dá zpátky do kapsáře.V noci Karel a Karolína ožívaj a povídají si o tom, co s nima Anička dělala. Uzlovačka povídá: Karlíku se mnou Anička dělala autíčka. A šátek povídá: Se mnou zase hráli ocásky. Když si to všechno řekli, šli se zkamarádit se zápisníkem a herníkem. Ti jim také měli co vyprávět. Dneska totiž byla schůzka. Zápisník říkal že do něho napsali šifry a hned jim to ukázal. Herník zase povídal, že do něho psali co nejvíc slov ze slova zahradník. Všichni čtyři pak šli k tužce a cestičce světlušek. Tužka říkala že je hodně unavená že prej psala do zápisníku do herníku a dokonce i do cestičky světlušek. Cestička světlušek se chlubila že dostala nový podpis. A se všech šest zkamarádilo.
Majda
Market
Zimní holčičí výprava |
S holkama jsme se tentokrát vypravily do Bělé pod Bezdězem. Naším úkolem bylo naučit tatínka Šímu vyprávět pohádky, aby usnadnil mamince práci, která už beztak pere, žehlí, zašívá, vaří, myje nádobí, utírá prach, vysává koberce, vodí Petříka do školky, chodí na nákupy a na rodičovská sdružení, zavařuje ovoce, zalévá květiny, sama si proazává šicí stroj, čistí boty, nosí kabáty do čistírny a z čistírny, píše babičce, platí sdružené inkaso, ani nemá čas zajít ke kadeřníkovi, aby se tatínkovi líbila a tak si myslí, že by si mohl vzít na starost aspoň to vyprávění pohádek (Což je mimochodem věta, kterou zvládneme bez mrknutí oka říct na jeden nádech)
Nejdříve jsme se snažily vžít do tatínkovy role, abychom mu lépe porozuměly, a tak jsme jako on rýsovaly návrhy domů. To se nám podařilo skvěle, některé byly vskutku dech beroucí.
Pozvolna jsme tedy začaly s pohádkami. V sobotu jsme se vydaly na výlet, abychom u granátníků stojících na stráži na Valdštejnsku našly nějakou inspiraci. Kvůli tomu, že se nám na chvíli schovala značka, jsme bohužel neviděly studánky, místo nich jsme však zahlédly zajíce! Naše cesta sice byla delší než 10 kilometrů, ale šlapaly jsme jako divé a stihly jsme i cukrárnu. Se sladkostmi totiž často přicházejí dobré nápady.
Po návratu z výletu jsme pomohly tatínkovi získat polodrahokam, který mu vlil do těla pohádkovou mízu. Pak už to bylo snadné. Tatínek nakonec vymyslel pohádku, za kterou ho maminka opravdu pochválila. Nemluvě o Petříkovi a Petrušce, tatínkově drobotině.
Pohádky jsou totiž opravdu vláha pro dětskou duši.
I my jsme si zkusily, jak se vymýšlí pohádky o obyčejných věcech. Co takhle pohádka o šátku a uzlovačce? Například Majdě se skutečně povedla!
 |  |
Krisťu
Po konci světa |
Nikdo neví, kdo válku začal, jisté je jen to, že po jejím konci se planeta proměnila v sežehlou, mrazivou Pustinu, kde neplatí žádné zákony, kromě práva silnějšího. Přežití v takovém světě vyžaduje notnou dávku síly a odvahy, odhodlání, rozumu a hlavně spolupráce s těmi, které máte. Naše skupinka přeživších, všehovšudy 12 lidí, našla útočiště ve tmavém krytu vysoko na kopci uprostřed lesů. Zde jsme museli čelit útoku děsivých Ghůlů, odtud jsme pořádali průzkumné výpravy do okolí, při nichž jsme mimo jiné našli pramen života, vystopovali nešťastný osud neznámého obyvatele Pustiny, který po sobě kromě pár drobností a kaluže krve zanechal na světě jen tajemné poselství s neznámými hesly. Také jsme z celé oblasti vysbírali užitečné artefakty ještě z dob, kdy byl svět světem. Ty jsme pak vyměnili s překupníkem Chlestakovem za téměř zázračné světlice, díky nimž jsme přežili až do nedělního rána. Tou dobou už jsme pochpili, jak to v Pustině chodí a začali jsme si zvykat.
Nakonec se nám podařilo naklonit si její prapodivné obyvatele natolik, že jsme od nich získali kouzelné krystaly na cestu časem. Vrátit se do doby před válkou a vyfouknout jaderným mocnostem jejich bomby přímo před nosem, a zabránit tak zničující válce, to už bylo pro takové mazáky, jako jsme my, jen třešničkou na dortu. A tak tady dnes stále jsme, stejně jako vy a můžeme se těšit na to, že i zítra vyjde slunce.
Zima. Snih, ktery pali na kuzi, jak je plny radioaktivniho spadu. Prach, ktery stipe v krku a zpusobuje, ze clovek kasle krev.
Nekdy se bez plynove masky vubec neda vyjit ven.
- z deníku neznámého muže -
Výprava byla zase trošku jiná než ostatní. Byla náročnější - poměrně dost se chodilo, ubytování bylo spartánské, zima zalézala pod kabát a o jídlo se musel starat každý sám (no přece nebudeme mít v postapokalyptickém světě kuchařku?). Navíc pro někoho to byla první dvoudenní výprava v životě, a hned takového ražení. Musím ale říct, že všechny překážky kluci s naší pomocí i bez ní statečně zvládli a i přes poměrně dobrodružný charakter víkendu jsme se vrátili všichni a navíc v dobré náladě. Osobně smekám klobouk zejména před těmi, kdo se "po přestřelce" dokázali navzdory zraněním, nepřízni počasí a v plynových maskách dostat zpět do bunkru a své nemohoucí kamarády odnesli na zádech. A gratuluji Filipovi k celkovému vítězství v bodování výpravy. Kluci, díky a těším se zase příště! (Doufám, že nemusím připomínat, že na našem rajčeti, najdete všechny fotky nejen z téhle výpravy...)
 |  |  |  |
Adam
Zimní táboření 2011 |
Mezi Vánocemi a Silvestrem se uskutečnilo historicky druhé zimní táboření "naší" generace roverů. Do Damnova jsme odjeli ve složení Filda, Mladej, Hans, Jára a já. Hned po příjezdu se potvrdily naše nejčernější obavy - i přes fakt, že byl konec prosince, to tam vypadalo stejně jako v létě. Tedy sychravo, zima, bláto, ale žádný sníh. Postavili jsme si tedy týpko, nadělali dřevo a čekali, čím nás damnovské lesy překvapí. Bohužel toho příliš nebylo. Mám-li být upřímný, sněžit začalo vlastně až předposlední den a ani tak to nebyla žádná sláva. Dokonce i rybníky se začaly nejistě potahovat směšně tenoučkou vrstvou ledu až při našem odjezdu. Takže poslušně hlásím, že během naší služby se až na krátkou epizodu, při které k nám večer do týpka vlezl asi čtyřicetikilový kříženec vlčáka, který se zaběhl z Damnova a my ho museli jít vrátit, nic zvláštního nestalo. A tak jsme se vrátili se smíšenými pocity - jistě, byla to legrace, ale na druhou stranu co je to za zimní táboření, když je na blátě? Na Silvetra jsme vstali hned, jak se rozednilo, nalámali jsme zmrzlou plachtu týpka do auta a stáhli vlajku. Do Prahy jsme pak přivezli zprávy dobré i špatné. Ty dobré jsou, že pan Burian nás opět rád viděl a ochotně nás pustil do stodoly pro tyče a vybavení a že kuchyně pořád stojí, i když se tedy notně hrbí. Ty horší jsou, že zdraví panu Burianovi moc nepřeje a že lesy kolem všech našich minulých i současných tábořišť řídnou, kácí se ve velkém a nepříjemně blízko k loukám.
Adam
Vánočice 2011 |
Vánočice s mimozemšťany byly pro nás zvláštním zážitkem. Pohodu Vánoc totiž svým způsobem ozvláštňovali dva vesmírní badatelé Angie a Jexxie, kterým se Vánoce moc líbily, ale ani za mák jim nerozuměli. Takže jsme jim museli každý zvyk a každou tradici popisovat a vysvětlovat. A i přes veškerou naší snahu na nás často jen nechápavě zírali, nebo se do vánočního shonu v horším případě snažili zapojit a všechno pomotali. No schválně, už jste někdy zkoušeli péct cukroví, když se vám v kuchyni motají dva ufouni, kteří po sobě tak akorát sypou mouku a ujídají vám těsto (ani nemluvě o stejně hladových skautech...)? A tak, aby jejich vánoční nadšení přestalo být víc ke škodě než k užitku, a taky proto, aby mohli Angie a Jexxie zavést tradici Vánoc i na své planetě, jsme jim trpělivě předvedli, jak to bylo s narozením Ježíška (a že to neměl tehdy lehké!), donesli jsme s nimi Betlémské světlo až k našemu stromečku (a vysvětlili jim, co to vlastně je takový stromeček a k čemu se používá...), chytili s nimi nějakého toho vánočního kapra, naučili je zpívat koledy, vysvětlili jim pár vánočních pranostik, pustili po vodě svíčky a zaskotačili si s prskavkami a vůbec jsme jim ukázali spoustu dalšího. Naše trpělivost se nakonec vyplatila, protože večer, když jsme zasedli ke slavnostní vánoční večeři, měli už oba naši návštěvníci ve všem konečně jasno. Dokonce tak jasno, že když jsme dojedli a zazvonil zvoneček, zvládli tihle dva podivní marťani samotný štědrý večer u stromečku se záplavou dárků pod ním stejně dobře jako kdejaký pozemšťan. Možná i líp.
Adam
Halloween s Einsteinem (26.11.2011) |
Sobota ráno, zima zalézá za nehty a my stojíme před Věží u neznámého hrobu. Díky naším vědomostem a schopnostem hbité dedukce i indukce odhalujeme, že zde není pochován nikdo jiný, než Albert Einstein, světoznámý fyzik německého původu, držitel Nobelovy ceny z a fyziku z roku 1921, autor teorie relativity a vynálezce mechanismu atomové bomby, před jejímž sestavením ale nakonec varoval i vládu USA.
Ukazuje se, že jsme byli pověřeni tajnou ruskou státní organizací speciálním úkolem. Máme k dispozici recept na Elixír nesmrtelnosti, je však velmi pravděpodobné, že je nebezpečný a jeho použití by mohlo mít nedozírné následky na celé lidstvo. Základ jeho receptury sestavil právě Albert Einstein. Naším úkolem se tedy stává oživení tohoto věhlasného vědce. Kdo jiný by nám mohl podat přesnější informace, že?
Naše mise začíná ve Stromovce setkáním se Smrtí, kterou musíme přesvědčit o tom, že jsme již zemřeli, abychom tak získali její černou duši. Zahrávat si se smrtí ale není jen tak. Padá na nás trest, který nám znepříjemňuje celou cestu. Někteří z nás jsou slepí, jiní nemohou hýbat rukama, či dokonce mluvit.
To už se nás ale ujímá náš průvodce podsvětím, Krysař, a nám nezbývá nic jiného, než vydat se na cestu a sehnat všechny ingredience na lektvar.
Seznam je více než podivný:
- Pavoučí nožičky
- Myší ocásky
- Jed z hadího zubu
- Ježibabí vlasy
- Červi
- Šroub z Frankeinsteina
- Pařát slepice
- Duše hříšníka
- Žabí hlen
- Prasečí rypák
Nebylo to nic snadného, mnohé z úkolů byly opravdu jen pro odvážné a otrlé. Nakonec se nám ale podařilo naplnit kotlík všemi ingrediencemi. Dokázali jsme, že jsme již připraveni k návratu do života, a že jsou naše duše opět čisté, za což jsme získali bílou a lehkou duši Života.
Lektvar se vařil v krvi a receptura byla velice prastará, složitá a navíc napsaná v azbuce na starém pergamenu. Poslední krok byl pronesen s kouzelnou formulí ?Lorem impsum claviculla lupus?.
Věřil tomu málokdo, ale stal se skutečně zázrak! Po podání lektvaru kostlivec skutečně ožil! Herr Einstein se nám ukázal v celé své kráse, a nechal se slyšet, že by hazard s lektvarem nedoporučoval. Jeho účinek je totiž jen dočasný a jeho časté používání může být nebezpečné. On si však svůj krátký návrat do života naplánoval přesně na den 26.11.2011. Doslechl se totiž o báječném večírku, na který nás hned také pozval, a který byl na jeho počest překřtěn na "Albertovy oživeniny".
Na památku jsme všichni obdrželi Einstenův autogram, a někteří šťastlivci se s ním stihli i vyfotit.
S nesmrtelností už si raději zahrávat nebudeme!
 |  |  |  |  |
Bája
Expedice za Zlatovláskou |
Přes počáteční štrapáce s přebíháním mezi zmatenými řidiči autobusů (kvůli nám posílili spoj :-) ) jsme se (všichni!) šťastně dopravili do Jablonce nad Nisou a po ubytování v obří skautské základně a večeři nic nebránilo tomu, abychom se spolu s Járou Cimrmanem ponořili do světa pohádek. Vzali jsme to z gruntu a nejdříve jsme pohádky pečlivě sbírali a reprodukovali (stejně jako Božena Němcová a bratři Grimmové, přestože na to byli dva :-) ). Potom jsme se posílili spánkem (mladší dříve, starší po povídacím a přemýšlecím programu, velká pochvala kluci!) a pokračovali až v sobotu ráno, kdy byla na řadě výroba dárku pro pana krále, tatínka naší budoucí nevěsty, Zlatovlásky.
Nutno přiznat, že nám trochu sklaplo, když jsme zjistili, že princezna nemá zlaté vlasy, útlý pas, malou nožku ani ňádra dmoucí a že je z ní kus chlapa (to všechno zavinil zlý obr Koloděj), nakonec jsme se ale oklepali a přijali jako fakt, že ji budeme muset vysvobodit a proměnit zpátky, a proto jsme se vydali na záchrannou výpravu. Ke svému štěstí jsme cestou narazili na Krátkozrakého a pod jeho vedením jsme to vzali přes děda Vševěda pro radu. Běda běda, chtělo to dříve řádnou poradu. Museli jsme mluvit v rýmu, ať už sami nebo v týmu. Jak Zlatovlásku proměnit? A jak udělat, aby sklerotický děd neztratil nit? :-) No, vše jsme zvládli s grácií - vymysleli básně, pochytali trpaslíky, kteří, potvory, nám vlezli všude, zjistili, že to, co k proměně potřebujeme, je kouzelný obrův prsten a když už jsme byli na té záchranné expedici, zašli jsme si na bobovou dráhu (ze které k naší velké radosti nikdo nevypadl) a zaskákali si na trampolíně. Navíc cesta vedla celou dobu pěkným lesem a krásně svítilo sluníčko.
Před večeří jsme dorazili jednak zpět na základnu a jednak k obru Kolodějovi. Ten chtěl, abychom se nejdříve vzájemně posolili (právě před tou večeří), my jsme však jeho lest prokoukli a místo toho přemýšleli, jak mu vyfouknout kýžený prsten.
Zkoušeli jsme hrubou sílu, to nepomohlo. S mýdlem to vypadalo nadějněji, ale stáhnout obrovi prsten bylo stejně složitější než namydlenýma rukama ořezat pastelku, otevřít fixu, láhev nebo odolat tahu nepřátel :-) Naše eso v rukávu měla být cibule, nakonec jsme ale i přes chleby, lžičky, brýle a zavřené oči plakali dřív než Koloděj, tak jsme usoudili, že to opravdu budeme muset vzít přes ženský a přišla na řadu obryně Stáňa v podání našich dětí :-) A ejhle, prsten byl náš! To už ale bylo pozdě večer, takže mladší opět šli spát a starší tentokrát předvedli príma improvizované herecké výkony a proměnu Zlatovlásky jsme si nechali na ráno.
Neděle probíhala ve znamení malých her, zbytku fotbálkového turnaje, úklidu a samozřejmě toho nejdůležitějšího, proměny princezny Zlatovlásky :-) Kdo u toho nebyl, těžko tomu uvěří, my jsme však byli svědky hned tří zázraků na otevřené scéně. Rozhodně to stálo za vynaložené úsilí, Zlatovlásky byly kočky :-)
A kdo to celé vyhrál a získal ruku princezny Zlatovlásky a zuby děda Vševěda?
No přece (na výpravě čerstvě třináctiletý) skaut Honza! Gratulujeme!
Market
Výprava se Žofkou (21. - 23. 10. 2011) |
Že je v Zoologické zahradě legrace nemůže po tomto víkendu zapřít žádná z nás. Žofka, která s námi trávila celou výpravu, je totiž vážně holka do nepohody. S její pomocí jsme si zvládly všechny společně nakoupit, upéct si pizzu k večeři, obstarat si svačinku, vystopovat ztracená zvířátka (jako důkaz jsme si přivezly odlitky stop), poznat je a vrátit všechna do správných klecí (aby neměl pan Veverka průšvih u paní ředitelky, že :-). V neposlední řadě jsme odnaučily pana Levharta mlsat po nocích tuleně (dostal od nás umělé zuby), uklidily jsme si klece tak, že musel i pan Hrozivec uznat, že nás by byla na rožeň škoda, naučily jsme se běhat jako rozličná zvířátka, ukázaly jsme si, že rozcvičku můžou mít i lenochodi, a že rozhodně není špatná, takhle při neděli... A co je vůbec nejdůležitější, večer jsme se tajně scházely s ostatní zvířecí omladinou a upořádaly si maškarní ples!
Není divu, že ještě teď zní každé z nás v hlavě "Umbabá, umbabá, umba, umba, umbabá"
Bája
Mafiánská výprava (21. - 23. 10. 2011) |
Poté, co byl mafiánský boss don Peru Lima v roce 1911 propuštěn z vězení a rozhodl se znovu vybudovat své kdysi slavné impérium, pozval si do své rezidence v Roudnici nad Labem (nechvalně to známé čtvrti New York City...) ty nejlepší z nejlepších, aby otestoval jejich kvality a jen opravdu schopnými gangstery doplnil mezery v řadách své rodiny.
Na uchazeče o práci čekalo moho disciplín: střelba z nejrůznějších zbraní (a výroba vlastních prototypů), snímání otisků prstů na falešné průkazy FBI, pašování, pálení důkazů, únos člena ochranky banky... A to všechno byla jen příprava na hlavní akci - troufalé přepadení Goliath National Bank, během kterého jsme museli lézt bludištěm větracích šachet, překonat laserovou síť, otevřít hromadu zámků a přemoci ochranku! A do toho všeho tu ještě byl MUDr. Konrád Frogg, osobní psychiatr pana Limy, který rafinovanými otázkami trápil naše mozky při sestavování psychologických profilů všech uchazečů o místo... Inu, lehkými úkoly nás pan Peru Lima neurážel!
 |  |  |  |  |
Jednalo se zase po dlouhé době o výpravu, na které jsme neměli holky a se vším jsme si museli poradit sami. Určitě to byla zajímavá (i když velice náročná) zkušenost pro všechny rádce a vedoucí, kteří se na výpravě podíleli. Pro mě určitě. I přesto, že nám občas Roudnice házela klacky pod nohy (nevařící vařič, výpadky proudu...), zvládli jsme celou výpravu se ctí, a až na jedny přezůvky, které se v New Yorku zapomněly, hodnotíme letošní Mafiánskou výpravu jako úspěšnou.
Adam
NPK (7.-9. 10. 2011) |
Přestože se nám na poslení chvíli odhlásilo několik mladších účastníků, bylo nás zhruba stejně jako loni. Dokonce jsme s sebou opět měli i návštěvu! 17 náročných kilometrů (včetně tříkilometrového závodu - "časovky") nám uběhlo docela rychle - a to i přesto, že nás po cestě obtěžovali hejkalové a navíc jsme byli chvíli slepí! Na tábořiště jsme dorazili lehce po půlnoci. Vodníci Volšoveček, Kebule a Česílko nám dopřáli zaslouženého odpočinku, ale ráno se na nás již vrhli s tradičními hrami, mezi kterými nechyběly "slabiky" s následným netradičně pojatým divadlem - reklamou na dobrou vodu - dále "přístavy" mezi kterými proudila celá hejna pestrobarevných rybiček, a také rozcvičkových "7 dánů" či "průrva". Abychom tak náročný program byli schopní vydržet, užívali jsme si naštěstí luxusní kuchyně, která nám nabídla jídla jako je čína, sekaná a maso na grilu. Po konce krásného program jsme šli ještě uctít památku Hibiho a přidat další kameny na malý kamenný pomníček, který jsme mu loni v kokořínských skalách postavili.
Za člena organizačního týmu mohu (i z hodnocení, které jsme dostali od účastníků) říct, že akce to byla podařená a chtěl bych pochváli hrstku statečných, která s námi jela!
Adam
První skautská schůzka (13.9.2011) |
 | Naše družinka skautů se po konci tábora rozrostla o některá starší vlčátka, nyní se již máme celkem 8 drsných Krahujců s hnědými šátky, což je jedině dobře, pokud máme tento rok obhájit naše prvenství v základním kole Svojsíkova závodu. Na zahajovací schůzce jsme se soustředili zejména na hry a zábavu, vážnější věci přijdou až později ? Už nyní ale víme, na co se můžeme během roku těšit, v plánu jsou třeba i společné filmové večery (stejně tak jako plnění prvního až třetího stupně skautské stezky!). Jinak naši čerství novoskauti dali jasně najevo, že se mezi staršími rozhodně neztratí, celoroční bodování letos opět vypadá na tuhý boj. |
Adam
Zahajovací oddílovka (7.9.2011) |
 | Naše první společné setkání po táboře proběhlo skvěle, na zahajovací oddílovku dorazilo kolem třiceti účastníků, malých i velkých, holek i kluků, jakož i jeden velmi uštěkaný ale veselý pes. Seznámení s nováčky (jakož i nováčků se staroušky) se povedlo s pomocí jmenovek a her se jmény. |
Adam
Nábor nováčků (3.9.2011) |
 | ...a začátek roku Tak jako každý rok, i letos se naše středisko probudilo z prázdninového letního spánku ještě před začátkem školního roku. Vzhledem k tomu, že oddíly a jejich vedení zůstaly beze změn, hlavním tématem našich rad byl nábor nových dětí. Opět jsme hned v samém úvodu vyučování vyrazili do druhých a třetích tříd několika základních škol na Praze 7, připraveni vychválit skauting a naše středisko zejména až do nebe. Vybaveni milými úsměvy a poutavou prezentací fotek z našich akcí, jsme patrně zaujali, neboť k nám přišlo celkem 8 nových tváří! Držme si palce, ať se jim mezi námi líbí. |
Adam
Tábor Hobit 2011 |
"Zima, prší, pošlete balík!" Zhruba takhle začínaly všechny pohledy zpravující rodiče o tom, že jsme dobře dorazili a nutno přiznat, že počasí se na letošním táboře skutečně vyřádilo. Nás to však nezlomilo! S chutí jsme se vrhli do práce,
stavěli postele, opravovali schůdky, vybalovali, a zvelebovali tábořiště. Za den jsem měli s přispěním všech hotovo a nic nebránilo tomu, aby nás během svačiny nečekaně navštívili trpaslíci Fili, Kili, Dori, Nori, Ori, Oin, Gloin, Bifur, Bofur, Bombur, Dvalin, Balin a Thorin Pavéza (všichni v barevných kapucích (náhodou nápadně podobných těm, které jsme měli s sebou) a k "našim službám"), čaroděj Gandalf a nakonec i nebohý pan Bilbo Pytlík, hobit dobrodruh a zloděj.
Tím začalo, ani nevíme jak, naše bláznivé a nebezpečné dobrodružství - mohli jsme se vydat na dalekou cestu za trpasličím pokladem, který ukradl a hlídal drak Šmak. Cesta to nebyla lehká, potkali jsme zlobry (kterým jsme ukradli pečínku, oni nás zajali a sami nakonec zkameněli), byli jsme na návštěvě v Roklince, posledním domáckém domě, kde nám pan Elrond poradil ohledně záhadné mapy plné viditelných i neviditelných run, zajali nás kvůli naší neopatrnosti zlí skřeti, také jsme ve skřetích chodbách při útěku ztratili Bilba (který si chudáček prošel (a my s ním) nepěkným zážitkem ve tmě, kdy musel v ohrožení života luštit zákeřné hádanky, které mu pokládal odporný Glum (velmi slizké a nešťastné stvoření, které říká "šakra, šakra" a "můj milášku"), dále si na nás chtěli smlsnout zlí Vrrci. Před těmi nás naštěstí zachránil pán orlů se svými poddanými (u nich jsme si taky nad ohněm upekli kuřátka :-) ). Další zajímavé setkání bylo s Meddědem, trochu člověkem a trochu medvědem, kterému jsme jako poděkování za pomoc v nouzi secvičili úžasně vtipné divadlo o dosavadních strastech naší pouti. Ten nás také vypravil na další úsek naší cesty, temný hvozd. Kluci to v něm měli složitější než holky, hrdinně zvládli strašlivě dlouhý pochod, zatímco holky se spíše rekreovaly a na jejich náročné pouti je provázely jen v myšlenkách. Nakonec ani ony to neměly lehké, nad naším táborem se stáhla zlověstná mračna a to co se dělo potom už nechce zažít žádná z nás! Dle rad Medděda i Gandalfa, který nás na kraji Temného Hvozdu opustil, jsme neměli za žádnou cenu sejít ze stezky. Měli jsme ale hrozný hlad, žízeň a všude okolo slavili elfové příchod podzimu, takže jsme nakonec podlehli, opustili stezku a jeden druhého ztratili uprostřed temné noci. Ráno jsme se sice našli, ale bez Thorina, našeho hlavního trpaslíka! A aby toho nebylo málo, chtěli nás sežrat (a málem sežrali) obrovští nechutní pavouci. Fuj! Tady nás zase jednou zachránil pan Bilbo Pytlík, za použití svého kouzelného prstenu odlákal pavouky a to, že nás chvíli potom zajali a uvěznili lesní elfové, už nás po všech těch štrapácích ani moc nerozhodilo. Bilbo nás ale vytáhl i z téhle bryndy a v dřevěných sudech (ve kterých jsme museli strávit dlouhé hodiny a byla to vážně nuda!) nás po řece poslal pryč od lesa, elfů i pavouků. Tím jsme také přistoupili k poslední části našeho dobrodružství. V jezerním městě nás srdečně přivítali a pomohli nám a hlavně Thorinovi, právoplatnému králi pod Horou, a nám zbývalo jediné - zabít draka Šmaka. Našli jsme ho v Hoře a uprostřed noci jsme za ním šli, a trochu si s ním popovídali. Zjistili jsme, že po dobrém to nepůjde a že to tedy bude chtít sílu paží (i všeho ostatního). I to jsme dokázali - střílení z luku je totiž naší druhou přirozeností. A protože rozumíme i řeči starých krkavců, kteří leccos pamatují, věděli jsme od nich, kam na draka mířit. Závěrečná bitva pěti armád (o poklad i o čest) byla strašlivá. Na jedné straně jsme byli my, trpaslíci, a pomáhali nám také lidé a elfové, na druhé straně byli strašliví skřeti, vrrci a divocí horští muži. Naše záchrana byli, jako už jednou kdysi dávno, orlové. Poklad jsme si nakonec spravedlivě rozdělili a mohli se vrátit zpět domů, do našich útulných hobitích nor.
Na letošním táboře jsme sice měli skutečně ošklivé počasí, ale přesto jsme si to moc užili. Jak jste asi poznali, hráli jsme spoustu dobrodružných her, také jsme si mohli ledascos dokázat díky samostatným "zkouštiškám", za které jsme dostávali na trpasličí kapuce krásné knoflíky, nechyběly ani ohně, ať už velké slavnostní nebo menší "zpívací". Měli jsme služby v kuchyni, noční hlídky, nástupy ke státní vlajce i ranní bodování. S koupáním to bylo horší, ale o to víc jsme si mohli spolu číst a povídat o tom, co bude dál. Výlety za dřevem a chrastím nám šly dobře, jen borůvky jsme letos museli oželet, žádné totiž nerostly. Přes všechna temná očekávání nám uschlo i vyprané prádlo, a když nám byla moc velká zima, vlezli jsme si na chvíli do indiánské sauny. Jako opičky jsme lezli po lanových překážkách, postavili jsme si pěkná bidýlka na stromech (to když nás chtěli upéct a sežrat ti Vrrci) a dobrá třetina osazenstva tábora zasedla do Jítina kadeřnického salónu. Také nás poctily svou přítomností mnohé milé návštěvy z řad bývalých vedoucích (těch nedávných i mnohem starších :-) ). Celkově vládla dobrá nálada a na konci jsme se společně shodli, že čtrnáctidenní tábor je leda pro ořezávátka a že příště jedeme na tři týdny. A ani jednou jsme nejeli do nemocnice!
Market
Činnost pobočného spolku Junák - český skaut, středisko Silmaril Praha, z.s., je realizována za finanční podpory městské části Praha 7.