Výprava za kulturou |
Judit
Zahajovací výprava 2012 |
Elí
Zápisy z Filmové výpravy |
Psalo se 2.března 2012, 16:15 a my jsme se ve složení hnědých šátků sešli pod ex-hodinami. Tentokrát jsme zamířili do Holubích hor (Slivice). Jako dopravní prostředek jsme zvolili autobus. Tramvají jsme dojeli na Smíchovské nádraží a vyčkali na odjezd. Když autobus konečně přijel, nasedli jsme a zhruba hodinu jsme jím jeli. Dojeli jsme do ne moc velké vesničky a pěšky šli do ještě menší. Trochu nás zarazilo, že jsme se zastavili právě u hřbitova. Zděšení opadlo, když jsme zjistili, že budeme ubytováni na faře, která měla vzhled menší vily. Tady jsme se pustili do večeře, kterou jsme si přivezli z Prahy. Následovala prohlídka, k nejzajímavějším objektům patřilo zrcadlo, při pohledu do něj se do roka vdáte a budete mít 3 děti. Hned po něm sklidilo obrovský úspěch křeslo, ve kterém seděla Julia Roberts. Po prohlídce se zahrála rychlá hra, kde jsme se naučili točit, stříhat a propagovat svůj „trhák“. Když už jsme byli o něco zkušenější přišlo na řadu to, na co jsme se všichni těšili nejvíce! A to samotné natáčení. Všichni jsme se oblékli podle své role, kterou nám zadali už v Praze a mohlo se začít! Točil se krátký němý film ve stylu grotesek. Jelikož už byl čas k spánku tak jsme si vyčistili zubiska a zalezli do spacáků.
Odbila devátá hodina ranní a do pokojů vtrhli vedoucí s nepříjemným budíčkem. Donutili nás vylézt z vyhřátých spacáků a vyrazit na rozcvičku. Rozcvička byla doplněna hudbou, a naučili nás pracovat s opravdovou kamerou. Poté následovala námi napečená snídaně .Po snídani nám zadali bojový úkol :Natočit vlastní film za spolupráce s vysloužilou hollywoodskou hvězdou. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a vymýšlení filmu mohlo začít. Zbytek celého dopoledne se natáčelo až na krátkou pauzu na svačinu – puding. K obědu byla čína s rýží. Abychom si oběd zpestřili tak jsme se najedli venku. Po obědě byl poledni klid a po něm se pokračovalo v natáčení. Když byly filmy hotovy, bylo na řadě stříhání a jiné úpravy filmu. To už se chýlilo k večeru a byl čas se obléct do svátečního oblečení.
Filmový festival byl zahájen soutěží v poznávání filmů. Následně jsme zhlédli námi natočené filmy, proběhla další soutěž a byl nám puštěn němý film z pátku. Byly nám rozdány hlasovací lístky a hlasovali jsme v mnoha kategoriích. Po krátké pauze na občerstvení , o které byly spočteny hlasy , následovalo vyhlášení na které jsme se všichni tolik těšili. Při pohledu na hodiny jsme se až zděsili, jak rychle to uteklo a že už je čas jít na kutě.
V neděli nás opět zbudili vedoucí ,ale nenutili nás jít na rozcvičku. Poslali nás dolů do jídelny , kde nám byla dána snídaně a puštěn zábavný serial.Po dvou dílech jsme si šli dobalit poslední věci . Pak už jsme jen psali kroniku.Nyní už je oběd.
(Arsim, Elí, Honza, Marek)
Kolektiv
Výprava do země v daleké dálce |
Judit
Výprava s Holuby 4.2.2012 |
Market
Co poslouchají naši skauti |
Adam
O šátku a uzlovačce |
Abyste nám věřili, že tatínek Šíma nám nebyl lhostejný, a že jsme se s holkama snažily co nejvíce do tajů vyprávění pohádek proniknout spolu s ním, předkládáme zde Majdinu vítěznou pohádku "O šátku a uzlovačce". Těžký kalibr v podobě pohádek "O hasicím přístroji" či "O polštáři a peřině" si necháváme v záloze raději až na příště :-)
Majdina pohádka je v původním znění, nijak nezměněná, jen přepsaná do počítače. Věříme, že si hezky počtete a doufáme, že si jednou společně promítneme i pohádku přečtenou samotnou autorku - nahrávku máme :-)
Byl jednou jeden šátek a uzlovačka. A šátek říká uzlovačce ahoj kdo jsi? A kdo jsi ty? Odpověděla uzlovačka. Já jsem šátek Karel. Já jsem uzlovačka Karolína. Budeme se spolu kamarádit? Začala hned uzlovačka Karolína. Tak jo odpověděl šátek Karel. Šátek Karel i uzlovačka Karolína žili ve skautským kapsáři holčičky jménem Anička. Anička je hodná a naši Karel a Karolína ji mají moc rádi. Karolínu si Anička bere obden k sobě a cvičí uzli a Karla si brala někdy aby si hráli s ostatními dětmi. Když brácha Aničky zmuchlá šátek, Anička vezme šátek dá ho na chvíli pod knihy složí ho a dá zpátky do kapsáře.V noci Karel a Karolína ožívaj a povídají si o tom, co s nima Anička dělala. Uzlovačka povídá: Karlíku se mnou Anička dělala autíčka. A šátek povídá: Se mnou zase hráli ocásky. Když si to všechno řekli, šli se zkamarádit se zápisníkem a herníkem. Ti jim také měli co vyprávět. Dneska totiž byla schůzka. Zápisník říkal že do něho napsali šifry a hned jim to ukázal. Herník zase povídal, že do něho psali co nejvíc slov ze slova zahradník. Všichni čtyři pak šli k tužce a cestičce světlušek. Tužka říkala že je hodně unavená že prej psala do zápisníku do herníku a dokonce i do cestičky světlušek. Cestička světlušek se chlubila že dostala nový podpis. A se všech šest zkamarádilo.
Majda
Market
Zimní holčičí výprava |
S holkama jsme se tentokrát vypravily do Bělé pod Bezdězem. Naším úkolem bylo naučit tatínka Šímu vyprávět pohádky, aby usnadnil mamince práci, která už beztak pere, žehlí, zašívá, vaří, myje nádobí, utírá prach, vysává koberce, vodí Petříka do školky, chodí na nákupy a na rodičovská sdružení, zavařuje ovoce, zalévá květiny, sama si proazává šicí stroj, čistí boty, nosí kabáty do čistírny a z čistírny, píše babičce, platí sdružené inkaso, ani nemá čas zajít ke kadeřníkovi, aby se tatínkovi líbila a tak si myslí, že by si mohl vzít na starost aspoň to vyprávění pohádek (Což je mimochodem věta, kterou zvládneme bez mrknutí oka říct na jeden nádech)
Nejdříve jsme se snažily vžít do tatínkovy role, abychom mu lépe porozuměly, a tak jsme jako on rýsovaly návrhy domů. To se nám podařilo skvěle, některé byly vskutku dech beroucí.
Pozvolna jsme tedy začaly s pohádkami. V sobotu jsme se vydaly na výlet, abychom u granátníků stojících na stráži na Valdštejnsku našly nějakou inspiraci. Kvůli tomu, že se nám na chvíli schovala značka, jsme bohužel neviděly studánky, místo nich jsme však zahlédly zajíce! Naše cesta sice byla delší než 10 kilometrů, ale šlapaly jsme jako divé a stihly jsme i cukrárnu. Se sladkostmi totiž často přicházejí dobré nápady.
Po návratu z výletu jsme pomohly tatínkovi získat polodrahokam, který mu vlil do těla pohádkovou mízu. Pak už to bylo snadné. Tatínek nakonec vymyslel pohádku, za kterou ho maminka opravdu pochválila. Nemluvě o Petříkovi a Petrušce, tatínkově drobotině.
Pohádky jsou totiž opravdu vláha pro dětskou duši.
I my jsme si zkusily, jak se vymýšlí pohádky o obyčejných věcech. Co takhle pohádka o šátku a uzlovačce? Například Majdě se skutečně povedla!
Krisťu
Po konci světa |
Nikdo neví, kdo válku začal, jisté je jen to, že po jejím konci se planeta proměnila v sežehlou, mrazivou Pustinu, kde neplatí žádné zákony, kromě práva silnějšího. Přežití v takovém světě vyžaduje notnou dávku síly a odvahy, odhodlání, rozumu a hlavně spolupráce s těmi, které máte. Naše skupinka přeživších, všehovšudy 12 lidí, našla útočiště ve tmavém krytu vysoko na kopci uprostřed lesů. Zde jsme museli čelit útoku děsivých Ghůlů, odtud jsme pořádali průzkumné výpravy do okolí, při nichž jsme mimo jiné našli pramen života, vystopovali nešťastný osud neznámého obyvatele Pustiny, který po sobě kromě pár drobností a kaluže krve zanechal na světě jen tajemné poselství s neznámými hesly. Také jsme z celé oblasti vysbírali užitečné artefakty ještě z dob, kdy byl svět světem. Ty jsme pak vyměnili s překupníkem Chlestakovem za téměř zázračné světlice, díky nimž jsme přežili až do nedělního rána. Tou dobou už jsme pochpili, jak to v Pustině chodí a začali jsme si zvykat.
Nakonec se nám podařilo naklonit si její prapodivné obyvatele natolik, že jsme od nich získali kouzelné krystaly na cestu časem. Vrátit se do doby před válkou a vyfouknout jaderným mocnostem jejich bomby přímo před nosem, a zabránit tak zničující válce, to už bylo pro takové mazáky, jako jsme my, jen třešničkou na dortu. A tak tady dnes stále jsme, stejně jako vy a můžeme se těšit na to, že i zítra vyjde slunce.
Zima. Snih, ktery pali na kuzi, jak je plny radioaktivniho spadu. Prach, ktery stipe v krku a zpusobuje, ze clovek kasle krev.
Nekdy se bez plynove masky vubec neda vyjit ven.
- z deníku neznámého muže -
Výprava byla zase trošku jiná než ostatní. Byla náročnější - poměrně dost se chodilo, ubytování bylo spartánské, zima zalézala pod kabát a o jídlo se musel starat každý sám (no přece nebudeme mít v postapokalyptickém světě kuchařku?). Navíc pro někoho to byla první dvoudenní výprava v životě, a hned takového ražení. Musím ale říct, že všechny překážky kluci s naší pomocí i bez ní statečně zvládli a i přes poměrně dobrodružný charakter víkendu jsme se vrátili všichni a navíc v dobré náladě. Osobně smekám klobouk zejména před těmi, kdo se "po přestřelce" dokázali navzdory zraněním, nepřízni počasí a v plynových maskách dostat zpět do bunkru a své nemohoucí kamarády odnesli na zádech. A gratuluji Filipovi k celkovému vítězství v bodování výpravy. Kluci, díky a těším se zase příště! (Doufám, že nemusím připomínat, že na našem rajčeti, najdete všechny fotky nejen z téhle výpravy...)
Adam
Zimní táboření 2011 |
Mezi Vánocemi a Silvestrem se uskutečnilo historicky druhé zimní táboření "naší" generace roverů. Do Damnova jsme odjeli ve složení Filda, Mladej, Hans, Jára a já. Hned po příjezdu se potvrdily naše nejčernější obavy - i přes fakt, že byl konec prosince, to tam vypadalo stejně jako v létě. Tedy sychravo, zima, bláto, ale žádný sníh. Postavili jsme si tedy týpko, nadělali dřevo a čekali, čím nás damnovské lesy překvapí. Bohužel toho příliš nebylo. Mám-li být upřímný, sněžit začalo vlastně až předposlední den a ani tak to nebyla žádná sláva. Dokonce i rybníky se začaly nejistě potahovat směšně tenoučkou vrstvou ledu až při našem odjezdu. Takže poslušně hlásím, že během naší služby se až na krátkou epizodu, při které k nám večer do týpka vlezl asi čtyřicetikilový kříženec vlčáka, který se zaběhl z Damnova a my ho museli jít vrátit, nic zvláštního nestalo. A tak jsme se vrátili se smíšenými pocity - jistě, byla to legrace, ale na druhou stranu co je to za zimní táboření, když je na blátě? Na Silvetra jsme vstali hned, jak se rozednilo, nalámali jsme zmrzlou plachtu týpka do auta a stáhli vlajku. Do Prahy jsme pak přivezli zprávy dobré i špatné. Ty dobré jsou, že pan Burian nás opět rád viděl a ochotně nás pustil do stodoly pro tyče a vybavení a že kuchyně pořád stojí, i když se tedy notně hrbí. Ty horší jsou, že zdraví panu Burianovi moc nepřeje a že lesy kolem všech našich minulých i současných tábořišť řídnou, kácí se ve velkém a nepříjemně blízko k loukám.
Adam
Vánočice 2011 |
Vánočice s mimozemšťany byly pro nás zvláštním zážitkem. Pohodu Vánoc totiž svým způsobem ozvláštňovali dva vesmírní badatelé Angie a Jexxie, kterým se Vánoce moc líbily, ale ani za mák jim nerozuměli. Takže jsme jim museli každý zvyk a každou tradici popisovat a vysvětlovat. A i přes veškerou naší snahu na nás často jen nechápavě zírali, nebo se do vánočního shonu v horším případě snažili zapojit a všechno pomotali. No schválně, už jste někdy zkoušeli péct cukroví, když se vám v kuchyni motají dva ufouni, kteří po sobě tak akorát sypou mouku a ujídají vám těsto (ani nemluvě o stejně hladových skautech...)? A tak, aby jejich vánoční nadšení přestalo být víc ke škodě než k užitku, a taky proto, aby mohli Angie a Jexxie zavést tradici Vánoc i na své planetě, jsme jim trpělivě předvedli, jak to bylo s narozením Ježíška (a že to neměl tehdy lehké!), donesli jsme s nimi Betlémské světlo až k našemu stromečku (a vysvětlili jim, co to vlastně je takový stromeček a k čemu se používá...), chytili s nimi nějakého toho vánočního kapra, naučili je zpívat koledy, vysvětlili jim pár vánočních pranostik, pustili po vodě svíčky a zaskotačili si s prskavkami a vůbec jsme jim ukázali spoustu dalšího. Naše trpělivost se nakonec vyplatila, protože večer, když jsme zasedli ke slavnostní vánoční večeři, měli už oba naši návštěvníci ve všem konečně jasno. Dokonce tak jasno, že když jsme dojedli a zazvonil zvoneček, zvládli tihle dva podivní marťani samotný štědrý večer u stromečku se záplavou dárků pod ním stejně dobře jako kdejaký pozemšťan. Možná i líp.
Adam
Halloween s Einsteinem (26.11.2011) |
Sobota ráno, zima zalézá za nehty a my stojíme před Věží u neznámého hrobu. Díky naším vědomostem a schopnostem hbité dedukce i indukce odhalujeme, že zde není pochován nikdo jiný, než Albert Einstein, světoznámý fyzik německého původu, držitel Nobelovy ceny z a fyziku z roku 1921, autor teorie relativity a vynálezce mechanismu atomové bomby, před jejímž sestavením ale nakonec varoval i vládu USA.
Ukazuje se, že jsme byli pověřeni tajnou ruskou státní organizací speciálním úkolem. Máme k dispozici recept na Elixír nesmrtelnosti, je však velmi pravděpodobné, že je nebezpečný a jeho použití by mohlo mít nedozírné následky na celé lidstvo. Základ jeho receptury sestavil právě Albert Einstein. Naším úkolem se tedy stává oživení tohoto věhlasného vědce. Kdo jiný by nám mohl podat přesnější informace, že?
Naše mise začíná ve Stromovce setkáním se Smrtí, kterou musíme přesvědčit o tom, že jsme již zemřeli, abychom tak získali její černou duši. Zahrávat si se smrtí ale není jen tak. Padá na nás trest, který nám znepříjemňuje celou cestu. Někteří z nás jsou slepí, jiní nemohou hýbat rukama, či dokonce mluvit.
To už se nás ale ujímá náš průvodce podsvětím, Krysař, a nám nezbývá nic jiného, než vydat se na cestu a sehnat všechny ingredience na lektvar.
Seznam je více než podivný:
Nebylo to nic snadného, mnohé z úkolů byly opravdu jen pro odvážné a otrlé. Nakonec se nám ale podařilo naplnit kotlík všemi ingrediencemi. Dokázali jsme, že jsme již připraveni k návratu do života, a že jsou naše duše opět čisté, za což jsme získali bílou a lehkou duši Života.
Lektvar se vařil v krvi a receptura byla velice prastará, složitá a navíc napsaná v azbuce na starém pergamenu. Poslední krok byl pronesen s kouzelnou formulí ?Lorem impsum claviculla lupus?.
Věřil tomu málokdo, ale stal se skutečně zázrak! Po podání lektvaru kostlivec skutečně ožil! Herr Einstein se nám ukázal v celé své kráse, a nechal se slyšet, že by hazard s lektvarem nedoporučoval. Jeho účinek je totiž jen dočasný a jeho časté používání může být nebezpečné. On si však svůj krátký návrat do života naplánoval přesně na den 26.11.2011. Doslechl se totiž o báječném večírku, na který nás hned také pozval, a který byl na jeho počest překřtěn na "Albertovy oživeniny".
Na památku jsme všichni obdrželi Einstenův autogram, a někteří šťastlivci se s ním stihli i vyfotit.
S nesmrtelností už si raději zahrávat nebudeme!
Bája
Expedice za Zlatovláskou |
Market
Výprava se Žofkou (21. - 23. 10. 2011) |
Že je v Zoologické zahradě legrace nemůže po tomto víkendu zapřít žádná z nás. Žofka, která s námi trávila celou výpravu, je totiž vážně holka do nepohody. S její pomocí jsme si zvládly všechny společně nakoupit, upéct si pizzu k večeři, obstarat si svačinku, vystopovat ztracená zvířátka (jako důkaz jsme si přivezly odlitky stop), poznat je a vrátit všechna do správných klecí (aby neměl pan Veverka průšvih u paní ředitelky, že :-). V neposlední řadě jsme odnaučily pana Levharta mlsat po nocích tuleně (dostal od nás umělé zuby), uklidily jsme si klece tak, že musel i pan Hrozivec uznat, že nás by byla na rožeň škoda, naučily jsme se běhat jako rozličná zvířátka, ukázaly jsme si, že rozcvičku můžou mít i lenochodi, a že rozhodně není špatná, takhle při neděli... A co je vůbec nejdůležitější, večer jsme se tajně scházely s ostatní zvířecí omladinou a upořádaly si maškarní ples!
Není divu, že ještě teď zní každé z nás v hlavě "Umbabá, umbabá, umba, umba, umbabá"
Bája
Mafiánská výprava (21. - 23. 10. 2011) |
Poté, co byl mafiánský boss don Peru Lima v roce 1911 propuštěn z vězení a rozhodl se znovu vybudovat své kdysi slavné impérium, pozval si do své rezidence v Roudnici nad Labem (nechvalně to známé čtvrti New York City...) ty nejlepší z nejlepších, aby otestoval jejich kvality a jen opravdu schopnými gangstery doplnil mezery v řadách své rodiny.Na uchazeče o práci čekalo moho disciplín: střelba z nejrůznějších zbraní (a výroba vlastních prototypů), snímání otisků prstů na falešné průkazy FBI, pašování, pálení důkazů, únos člena ochranky banky... A to všechno byla jen příprava na hlavní akci - troufalé přepadení Goliath National Bank, během kterého jsme museli lézt bludištěm větracích šachet, překonat laserovou síť, otevřít hromadu zámků a přemoci ochranku! A do toho všeho tu ještě byl MUDr. Konrád Frogg, osobní psychiatr pana Limy, který rafinovanými otázkami trápil naše mozky při sestavování psychologických profilů všech uchazečů o místo... Inu, lehkými úkoly nás pan Peru Lima neurážel!
Jednalo se zase po dlouhé době o výpravu, na které jsme neměli holky a se vším jsme si museli poradit sami. Určitě to byla zajímavá (i když velice náročná) zkušenost pro všechny rádce a vedoucí, kteří se na výpravě podíleli. Pro mě určitě. I přesto, že nám občas Roudnice házela klacky pod nohy (nevařící vařič, výpadky proudu...), zvládli jsme celou výpravu se ctí, a až na jedny přezůvky, které se v New Yorku zapomněly, hodnotíme letošní Mafiánskou výpravu jako úspěšnou.
Adam
NPK (7.-9. 10. 2011) |
Přestože se nám na poslení chvíli odhlásilo několik mladších účastníků, bylo nás zhruba stejně jako loni. Dokonce jsme s sebou opět měli i návštěvu! 17 náročných kilometrů (včetně tříkilometrového závodu - "časovky") nám uběhlo docela rychle - a to i přesto, že nás po cestě obtěžovali hejkalové a navíc jsme byli chvíli slepí! Na tábořiště jsme dorazili lehce po půlnoci. Vodníci Volšoveček, Kebule a Česílko nám dopřáli zaslouženého odpočinku, ale ráno se na nás již vrhli s tradičními hrami, mezi kterými nechyběly "slabiky" s následným netradičně pojatým divadlem - reklamou na dobrou vodu - dále "přístavy" mezi kterými proudila celá hejna pestrobarevných rybiček, a také rozcvičkových "7 dánů" či "průrva". Abychom tak náročný program byli schopní vydržet, užívali jsme si naštěstí luxusní kuchyně, která nám nabídla jídla jako je čína, sekaná a maso na grilu. Po konce krásného program jsme šli ještě uctít památku Hibiho a přidat další kameny na malý kamenný pomníček, který jsme mu loni v kokořínských skalách postavili.
Za člena organizačního týmu mohu (i z hodnocení, které jsme dostali od účastníků) říct, že akce to byla podařená a chtěl bych pochváli hrstku statečných, která s námi jela!
Adam
První skautská schůzka (13.9.2011) |
Naše družinka skautů se po konci tábora rozrostla o některá starší vlčátka, nyní se již máme celkem 8 drsných Krahujců s hnědými šátky, což je jedině dobře, pokud máme tento rok obhájit naše prvenství v základním kole Svojsíkova závodu. Na zahajovací schůzce jsme se soustředili zejména na hry a zábavu, vážnější věci přijdou až později ? Už nyní ale víme, na co se můžeme během roku těšit, v plánu jsou třeba i společné filmové večery (stejně tak jako plnění prvního až třetího stupně skautské stezky!). Jinak naši čerství novoskauti dali jasně najevo, že se mezi staršími rozhodně neztratí, celoroční bodování letos opět vypadá na tuhý boj. |
Adam
Zahajovací oddílovka (7.9.2011) |
Naše první společné setkání po táboře proběhlo skvěle, na zahajovací oddílovku dorazilo kolem třiceti účastníků, malých i velkých, holek i kluků, jakož i jeden velmi uštěkaný ale veselý pes. Seznámení s nováčky (jakož i nováčků se staroušky) se povedlo s pomocí jmenovek a her se jmény. |
Adam
Nábor nováčků (3.9.2011) |
...a začátek roku Tak jako každý rok, i letos se naše středisko probudilo z prázdninového letního spánku ještě před začátkem školního roku. Vzhledem k tomu, že oddíly a jejich vedení zůstaly beze změn, hlavním tématem našich rad byl nábor nových dětí. Opět jsme hned v samém úvodu vyučování vyrazili do druhých a třetích tříd několika základních škol na Praze 7, připraveni vychválit skauting a naše středisko zejména až do nebe. Vybaveni milými úsměvy a poutavou prezentací fotek z našich akcí, jsme patrně zaujali, neboť k nám přišlo celkem 8 nových tváří! Držme si palce, ať se jim mezi námi líbí. |
Adam
Tábor Hobit 2011 |
"Zima, prší, pošlete balík!" Zhruba takhle začínaly všechny pohledy zpravující rodiče o tom, že jsme dobře dorazili a nutno přiznat, že počasí se na letošním táboře skutečně vyřádilo. Nás to však nezlomilo! S chutí jsme se vrhli do práce,
stavěli postele, opravovali schůdky, vybalovali, a zvelebovali tábořiště. Za den jsem měli s přispěním všech hotovo a nic nebránilo tomu, aby nás během svačiny nečekaně navštívili trpaslíci Fili, Kili, Dori, Nori, Ori, Oin, Gloin, Bifur, Bofur, Bombur, Dvalin, Balin a Thorin Pavéza (všichni v barevných kapucích (náhodou nápadně podobných těm, které jsme měli s sebou) a k "našim službám"), čaroděj Gandalf a nakonec i nebohý pan Bilbo Pytlík, hobit dobrodruh a zloděj.
Tím začalo, ani nevíme jak, naše bláznivé a nebezpečné dobrodružství - mohli jsme se vydat na dalekou cestu za trpasličím pokladem, který ukradl a hlídal drak Šmak. Cesta to nebyla lehká, potkali jsme zlobry (kterým jsme ukradli pečínku, oni nás zajali a sami nakonec zkameněli), byli jsme na návštěvě v Roklince, posledním domáckém domě, kde nám pan Elrond poradil ohledně záhadné mapy plné viditelných i neviditelných run, zajali nás kvůli naší neopatrnosti zlí skřeti, také jsme ve skřetích chodbách při útěku ztratili Bilba (který si chudáček prošel (a my s ním) nepěkným zážitkem ve tmě, kdy musel v ohrožení života luštit zákeřné hádanky, které mu pokládal odporný Glum (velmi slizké a nešťastné stvoření, které říká "šakra, šakra" a "můj milášku"), dále si na nás chtěli smlsnout zlí Vrrci. Před těmi nás naštěstí zachránil pán orlů se svými poddanými (u nich jsme si taky nad ohněm upekli kuřátka :-) ). Další zajímavé setkání bylo s Meddědem, trochu člověkem a trochu medvědem, kterému jsme jako poděkování za pomoc v nouzi secvičili úžasně vtipné divadlo o dosavadních strastech naší pouti. Ten nás také vypravil na další úsek naší cesty, temný hvozd. Kluci to v něm měli složitější než holky, hrdinně zvládli strašlivě dlouhý pochod, zatímco holky se spíše rekreovaly a na jejich náročné pouti je provázely jen v myšlenkách. Nakonec ani ony to neměly lehké, nad naším táborem se stáhla zlověstná mračna a to co se dělo potom už nechce zažít žádná z nás! Dle rad Medděda i Gandalfa, který nás na kraji Temného Hvozdu opustil, jsme neměli za žádnou cenu sejít ze stezky. Měli jsme ale hrozný hlad, žízeň a všude okolo slavili elfové příchod podzimu, takže jsme nakonec podlehli, opustili stezku a jeden druhého ztratili uprostřed temné noci. Ráno jsme se sice našli, ale bez Thorina, našeho hlavního trpaslíka! A aby toho nebylo málo, chtěli nás sežrat (a málem sežrali) obrovští nechutní pavouci. Fuj! Tady nás zase jednou zachránil pan Bilbo Pytlík, za použití svého kouzelného prstenu odlákal pavouky a to, že nás chvíli potom zajali a uvěznili lesní elfové, už nás po všech těch štrapácích ani moc nerozhodilo. Bilbo nás ale vytáhl i z téhle bryndy a v dřevěných sudech (ve kterých jsme museli strávit dlouhé hodiny a byla to vážně nuda!) nás po řece poslal pryč od lesa, elfů i pavouků. Tím jsme také přistoupili k poslední části našeho dobrodružství. V jezerním městě nás srdečně přivítali a pomohli nám a hlavně Thorinovi, právoplatnému králi pod Horou, a nám zbývalo jediné - zabít draka Šmaka. Našli jsme ho v Hoře a uprostřed noci jsme za ním šli, a trochu si s ním popovídali. Zjistili jsme, že po dobrém to nepůjde a že to tedy bude chtít sílu paží (i všeho ostatního). I to jsme dokázali - střílení z luku je totiž naší druhou přirozeností. A protože rozumíme i řeči starých krkavců, kteří leccos pamatují, věděli jsme od nich, kam na draka mířit. Závěrečná bitva pěti armád (o poklad i o čest) byla strašlivá. Na jedné straně jsme byli my, trpaslíci, a pomáhali nám také lidé a elfové, na druhé straně byli strašliví skřeti, vrrci a divocí horští muži. Naše záchrana byli, jako už jednou kdysi dávno, orlové. Poklad jsme si nakonec spravedlivě rozdělili a mohli se vrátit zpět domů, do našich útulných hobitích nor.
Na letošním táboře jsme sice měli skutečně ošklivé počasí, ale přesto jsme si to moc užili. Jak jste asi poznali, hráli jsme spoustu dobrodružných her, také jsme si mohli ledascos dokázat díky samostatným "zkouštiškám", za které jsme dostávali na trpasličí kapuce krásné knoflíky, nechyběly ani ohně, ať už velké slavnostní nebo menší "zpívací". Měli jsme služby v kuchyni, noční hlídky, nástupy ke státní vlajce i ranní bodování. S koupáním to bylo horší, ale o to víc jsme si mohli spolu číst a povídat o tom, co bude dál. Výlety za dřevem a chrastím nám šly dobře, jen borůvky jsme letos museli oželet, žádné totiž nerostly. Přes všechna temná očekávání nám uschlo i vyprané prádlo, a když nám byla moc velká zima, vlezli jsme si na chvíli do indiánské sauny. Jako opičky jsme lezli po lanových překážkách, postavili jsme si pěkná bidýlka na stromech (to když nás chtěli upéct a sežrat ti Vrrci) a dobrá třetina osazenstva tábora zasedla do Jítina kadeřnického salónu. Také nás poctily svou přítomností mnohé milé návštěvy z řad bývalých vedoucích (těch nedávných i mnohem starších :-) ). Celkově vládla dobrá nálada a na konci jsme se společně shodli, že čtrnáctidenní tábor je leda pro ořezávátka a že příště jedeme na tři týdny. A ani jednou jsme nejeli do nemocnice!
Market