Písničková schůzka

Nezapomeňte, že na příští schůzku máme domácí úkol: všichni si máme přinést 2 (maximálně 3, ale kraťoučké!) písničky. Písničky, které jsou pro nás nějak důležité, které se nám líbí, které se nás dotýkají, které představíme ostatním a řekneme jim, proč jsme vybrali zrovna tyhle kousky. Je to proto, abychom se ještě lépe poznali, zjistili skrze hudbu, jaký kdo jsme a co na nás platí. Máme na to týden, takže bychom o tom měli alespoň chvíli přemýšlet a nepřinést prostě to, co teď nejvíc frčí v rádiu. Otázky (případně odkazy na youtube nebo jména písniček+interpretů, které nám chcete představit, ale nemáte je doma) posílejte na náš e-mail silmaril.info@seznam.cz a nebojte se požádat o spolupráci rodiče, o úkolu vědí. (Pokud se na tenhle domácí úkol vykašleme nebo na něj zapomeneme, bude celá příští schůzka věnována přednášce o historii skautingu!!! :-) )

O šátku a uzlovačce

Abyste nám věřili, že tatínek Šíma nám nebyl lhostejný, a že jsme se s holkama snažily co nejvíce do tajů vyprávění pohádek proniknout spolu s ním, předkládáme zde Majdinu vítěznou pohádku "O šátku a uzlovačce". Těžký kalibr v podobě pohádek "O hasicím přístroji" či "O polštáři a peřině" si necháváme v záloze raději až na příště :-)
Majdina pohádka je v původním znění, nijak nezměněná, jen přepsaná do počítače. Věříme, že si hezky počtete a doufáme, že si jednou společně promítneme i pohádku přečtenou samotnou autorku - nahrávku máme :-)

Byl jednou jeden šátek a uzlovačka. A šátek říká uzlovačce ahoj kdo jsi? A kdo jsi ty? Odpověděla uzlovačka. Já jsem šátek Karel. Já jsem uzlovačka Karolína. Budeme se spolu kamarádit? Začala hned uzlovačka Karolína. Tak jo odpověděl šátek Karel. Šátek Karel i uzlovačka Karolína žili ve skautským kapsáři holčičky jménem Anička. Anička je hodná a naši Karel a Karolína ji mají moc rádi. Karolínu si Anička bere obden k sobě a cvičí uzli a Karla si brala někdy aby si hráli s ostatními dětmi. Když brácha Aničky zmuchlá šátek, Anička vezme šátek dá ho na chvíli pod knihy složí ho a dá zpátky do kapsáře.V noci Karel a Karolína ožívaj a povídají si o tom, co s nima Anička dělala. Uzlovačka povídá: Karlíku se mnou Anička dělala autíčka. A šátek povídá: Se mnou zase hráli ocásky. Když si to všechno řekli, šli se zkamarádit se zápisníkem a herníkem. Ti jim také měli co vyprávět. Dneska totiž byla schůzka. Zápisník říkal že do něho napsali šifry a hned jim to ukázal. Herník zase povídal, že do něho psali co nejvíc slov ze slova zahradník. Všichni čtyři pak šli k tužce a cestičce světlušek. Tužka říkala že je hodně unavená že prej psala do zápisníku do herníku a dokonce i do cestičky světlušek. Cestička světlušek se chlubila že dostala nový podpis. A se všech šest zkamarádilo.
Majda

Zimní holčičí výprava

S holkama jsme se tentokrát vypravily do Bělé pod Bezdězem. Naším úkolem bylo naučit tatínka Šímu vyprávět pohádky, aby usnadnil mamince práci, která už beztak pere, žehlí, zašívá, vaří, myje nádobí, utírá prach, vysává koberce, vodí Petříka do školky, chodí na nákupy a na rodičovská sdružení, zavařuje ovoce, zalévá květiny, sama si proazává šicí stroj, čistí boty, nosí kabáty do čistírny a z čistírny, píše babičce, platí sdružené inkaso, ani nemá čas zajít ke kadeřníkovi, aby se tatínkovi líbila a tak si myslí, že by si mohl vzít na starost aspoň to vyprávění pohádek (Což je mimochodem věta, kterou zvládneme bez mrknutí oka říct na jeden nádech)
Nejdříve jsme se snažily vžít do tatínkovy role, abychom mu lépe porozuměly, a tak jsme jako on rýsovaly návrhy domů. To se nám podařilo skvěle, některé byly vskutku dech beroucí.
Pozvolna jsme tedy začaly s pohádkami. V sobotu jsme se vydaly na výlet, abychom u granátníků stojících na stráži na Valdštejnsku našly nějakou inspiraci. Kvůli tomu, že se nám na chvíli schovala značka, jsme bohužel neviděly studánky, místo nich jsme však zahlédly zajíce! Naše cesta sice byla delší než 10 kilometrů, ale šlapaly jsme jako divé a stihly jsme i cukrárnu. Se sladkostmi totiž často přicházejí dobré nápady.
Po návratu z výletu jsme pomohly tatínkovi získat polodrahokam, který mu vlil do těla pohádkovou mízu. Pak už to bylo snadné. Tatínek nakonec vymyslel pohádku, za kterou ho maminka opravdu pochválila. Nemluvě o Petříkovi a Petrušce, tatínkově drobotině.
Pohádky jsou totiž opravdu vláha pro dětskou duši.
I my jsme si zkusily, jak se vymýšlí pohádky o obyčejných věcech. Co takhle pohádka o šátku a uzlovačce? Například Majdě se skutečně povedla!

Po konci světa

Nikdo neví, kdo válku začal, jisté je jen to, že po jejím konci se planeta proměnila v sežehlou, mrazivou Pustinu, kde neplatí žádné zákony, kromě práva silnějšího. Přežití v takovém světě vyžaduje notnou dávku síly a odvahy, odhodlání, rozumu a hlavně spolupráce s těmi, které máte. Naše skupinka přeživších, všehovšudy 12 lidí, našla útočiště ve tmavém krytu vysoko na kopci uprostřed lesů. Zde jsme museli čelit útoku děsivých Ghůlů, odtud jsme pořádali průzkumné výpravy do okolí, při nichž jsme mimo jiné našli pramen života, vystopovali nešťastný osud neznámého obyvatele Pustiny, který po sobě kromě pár drobností a kaluže krve zanechal na světě jen tajemné poselství s neznámými hesly. Také jsme z celé oblasti vysbírali užitečné artefakty ještě z dob, kdy byl svět světem. Ty jsme pak vyměnili s překupníkem Chlestakovem za téměř zázračné světlice, díky nimž jsme přežili až do nedělního rána. Tou dobou už jsme pochpili, jak to v Pustině chodí a začali jsme si zvykat.
Nakonec se nám podařilo naklonit si její prapodivné obyvatele natolik, že jsme od nich získali kouzelné krystaly na cestu časem. Vrátit se do doby před válkou a vyfouknout jaderným mocnostem jejich bomby přímo před nosem, a zabránit tak zničující válce, to už bylo pro takové mazáky, jako jsme my, jen třešničkou na dortu. A tak tady dnes stále jsme, stejně jako vy a můžeme se těšit na to, že i zítra vyjde slunce.

Zima. Snih, ktery pali na kuzi, jak je plny radioaktivniho spadu. Prach, ktery stipe v krku a zpusobuje, ze clovek kasle krev.
Nekdy se bez plynove masky vubec neda vyjit ven.

- z deníku neznámého muže -

Výprava byla zase trošku jiná než ostatní. Byla náročnější - poměrně dost se chodilo, ubytování bylo spartánské, zima zalézala pod kabát a o jídlo se musel starat každý sám (no přece nebudeme mít v postapokalyptickém světě kuchařku?). Navíc pro někoho to byla první dvoudenní výprava v životě, a hned takového ražení. Musím ale říct, že všechny překážky kluci s naší pomocí i bez ní statečně zvládli a i přes poměrně dobrodružný charakter víkendu jsme se vrátili všichni a navíc v dobré náladě. Osobně smekám klobouk zejména před těmi, kdo se "po přestřelce" dokázali navzdory zraněním, nepřízni počasí a v plynových maskách dostat zpět do bunkru a své nemohoucí kamarády odnesli na zádech. A gratuluji Filipovi k celkovému vítězství v bodování výpravy. Kluci, díky a těším se zase příště! (Doufám, že nemusím připomínat, že na našem rajčeti, najdete všechny fotky nejen z téhle výpravy...)

Zimní táboření 2011

Mezi Vánocemi a Silvestrem se uskutečnilo historicky druhé zimní táboření "naší" generace roverů. Do Damnova jsme odjeli ve složení Filda, Mladej, Hans, Jára a já. Hned po příjezdu se potvrdily naše nejčernější obavy - i přes fakt, že byl konec prosince, to tam vypadalo stejně jako v létě. Tedy sychravo, zima, bláto, ale žádný sníh. Postavili jsme si tedy týpko, nadělali dřevo a čekali, čím nás damnovské lesy překvapí. Bohužel toho příliš nebylo. Mám-li být upřímný, sněžit začalo vlastně až předposlední den a ani tak to nebyla žádná sláva. Dokonce i rybníky se začaly nejistě potahovat směšně tenoučkou vrstvou ledu až při našem odjezdu. Takže poslušně hlásím, že během naší služby se až na krátkou epizodu, při které k nám večer do týpka vlezl asi čtyřicetikilový kříženec vlčáka, který se zaběhl z Damnova a my ho museli jít vrátit, nic zvláštního nestalo. A tak jsme se vrátili se smíšenými pocity - jistě, byla to legrace, ale na druhou stranu co je to za zimní táboření, když je na blátě? Na Silvetra jsme vstali hned, jak se rozednilo, nalámali jsme zmrzlou plachtu týpka do auta a stáhli vlajku. Do Prahy jsme pak přivezli zprávy dobré i špatné. Ty dobré jsou, že pan Burian nás opět rád viděl a ochotně nás pustil do stodoly pro tyče a vybavení a že kuchyně pořád stojí, i když se tedy notně hrbí. Ty horší jsou, že zdraví panu Burianovi moc nepřeje a že lesy kolem všech našich minulých i současných tábořišť řídnou, kácí se ve velkém a nepříjemně blízko k loukám.