Před několika dny jsem byl na kousku schůzky Sedmikrásek a při té příležitosti jsem sledoval Lumíka, jak vysvětluje našim budoucím rádkyním (doufejme) význam názvu našeho skvělého střediska. Lumík to samozřejmě skvěle zvládla, ale mě napadlo, že celkem dost členů našeho střediska starších 14 let sice asi četlo Hobita a Pána prstenů, ale Silmarillion u nich neuspěl. Řekl jsem si, že by jim, až budou ve stejné situaci jako Lumík a někdo se jich zeptá: „A proč zrovna SILMARIL?“, mohly následující řádky pomoci v nelehkém úkolu vysvětlit co a jak. Hibi sice již před několika lety napsal dvoudílný příspěvek věnující se tomuto tématu, ale pochybuji, že by v klubovně ještě obě čísla tehdy nízkonákladového Šrumce přežila smršť dějin.

Základ knihy Silmarillion napsal John Ronald Reuel Tolkien, anglický spisovatel a jazykovědec, narozený v roce 1892, ale texty uspořádal a vydal až jeho syn Christopher v polovině sedmdesátých let. Silmarillion obsahuje dějiny bájného Tolkienova světa jménem Středozemě, v němž se odehrávají příběhy Hobita a Pána prstenů. Počátek pátrání po původu jména našeho střediska musíme hledat na záčátků dnů, kdy byl Nejvyšším a bohy stvořen svět jménem Arda, jehož byla Středozem součástí.

„Když byl Valinor (země bohů - pozn.red.) dotvořen a Valar (bohové Ardy - pozn.red.) se v něm usadili nadobro, uprostřed roviny za horami si postavili město Valmar s mnoha zvony. Před západní branou města se zvedal zelený pahorek Ezellohar, který se nazýval také Corollairë; a Yavanna (bohyně všech rostlin - poz.red.) jej posvětila a sedíc na jeho zeleném pažitu zapěla píseň o své moci, v níž vyjmenovávala všechny rostliny, jež si odedávna vymýšlela, aby krášlily zemi. Nienna (bohyně soucitu a naděje - pozn.red.) ale rozjímala mlčky a zalévala pahorek slzami. V ten čas se Valar shromáždili a usedli v tichosti na svých poradních trůnech v Máhanaxar, v Soudném kruhu u zlatých bran Valmaru; a Yavanna Kementári, Královna Země, před nimi zpívala a oni pozorně naslouchali.

A jak poslouchali, spatřili, že země vyrašily dva útlé výhonky a v onu hodinu na celém světě zavládlo ticho a neozval se žádný zvuk kromě Yavanniny písně. Za jejího zpěvu mladé stromečky stále rostly a krásněly a rozkvetly; a tak ve světě procitly Dva Stromy Valinoru. Ze všeho, co Yavanna stvořila, jsou nejproslulejší a kolem jejich osudu se točí všechna vyprávění o Dávných dobách.

Jeden měl listy temně zelené, které byly zespodu jako svítivé stříbro a z jeho nespočetných květů stále kanulo rosa stříbřitého světla a půda pod ním byla skvrnitá stíny jeho chvějivého listí. Druhý měl listy svěže zelené jako právě rozvitý buk; okraje měly třpitivě zlaté. Na jeho větvích se pohybovaly květy jako chumáče žlutých plamínků, každý podoben žhnoucímu rohu, jenž lije na zem zlatý déšť; a květy onoho stromu vyřazovaly teplo a oslňující světlo. Telperion říkali ve Valinoru prvému a Silpion a Ninquelótë a mnoha jinými jmény; druhý však byl Laurelin a Malinalda a Culúrien a i on měl v písních ještě četná jiná jména.

V sedmi hodinách se sláva každého z nich naplňovala a opět pohasínala a každý z nich znovu procital k životu hodinu předtím, než druhý přestal svítit. Tak každého dne dvakrát nadcházela ve Valinoru konejšivá hodina, kdy světlo bylo méně pronikavé, neboť oba stromy svítily jen tlumeně a jejich zlaté a stříbrné paprsky se mísily. Telperion byl starší z obou stromů a tak vzrostl a rozkvetl dříve; tu první hodinu, v níž zasvitl jako bílý zákmit stříbrného úsvitu, nezahrnuli Valar do počtu hodin, ale pojmenovali ji Hodinou Otvírání a od ní počítali věky svého panování ve Valinoru. Tudíž jako Prvního Dne i za všech dalších radostných dnů až do Zatmění Valinoru Telperion pohasínal o šesté hodině; a o hodině dvanácté Laurelin. A každý den Valar v Amanu (Blažené zemi = Valinoru - pozn.red.) měl dvanáct hodin a končil druhým mísením světel, kdy Laurelin pohasínal a Telperion už zase sílil. Avšak světlo, které stromy vyzářily, utkvívalo dlouho, nežli se rozptýlilo v prostoru, nebo ho naopak pohltila zem; a stříbřitou rosu Telperionu i zlatistý déšť Laurelinu sbírala Varda (neboli Elbereth, Paní Hvězd, manželka Manwë, nejvyššího z bohů Ardy - pozn.red) do velikých kádí, podobných zářícím jezerům, jež byly vší zemi Valar studnicemi vody a světla. Tak začaly Dny Blaženství Valinoru; a tak započalo Počítání času.“

Po dlouhých věcích přišli Prvorození, elfové, kteří „neumírají, dokud nezemře svět, leda když jsou zabiti nebo se utrápí žalem ..., a ani věk jim neubírá sil, ledaže po desetitisících staletí je někdo z nich znaven životem.“ Valar je pozvali do Valinoru a někteří z elfů volání poslechli, postavili si na pahorku Túna bílé město Tirion na dohled od Valmaru a Valar přicházeli mezi ně a učili je. Tehdy se v domě krále Noldor, jednoho ze tří rodů Vznešených elfů, narodil v Tirionu na Túně Fëanor, Ohnivý duch. „Stal se ze všech elfů, ať už přišli před ním či po něm, nejdůmyslnějším a nejzručnějším.“ Fëanor vytvořil mnohá jedinečná díla, ale všechno předčily klenoty, které zhotovil v čase, kdy byl Melkor, později zvaný Morgoth, Temný Nepřítel Světa, jeden z Valar, jenž však “upadl skrze opovážlivost v pohrdání vším kromě sebe, duch marnotratný a nelítostný“ a vzbouřil se proti ostatním Valar, propuštěn z okovů a bylo mu dovoleno chodit po Amanu v naději, že jeho zlo pominulo.

„V ten čas byla vytvořena díla, jež se stala posléze nejproslulejšími ze všech prací elfů. Fëanora, blížícího se k vrcholu svých sil napadla nová myšlenka, která se možná zrodila z mlhavého tušení, že osudová chvíle se blíží; a dumal, jak by bylo možno uchovat světlo Stromů, pýchu Blažené říše, aby se stalo nezničitelným. Pak v tajnosti započal dlouhodobou práci a vynaložil na ni všechno své poznání a sílu, obratnost i důmysl; a nakonec zhotovil Silmarily.

Měly podobu tří velkých drahokamů. A teprve na samém Konci, kdy se vrátí Fëanor, zahynuvší ještě předtím, než se poprvé objevilo Slunce, a jenž od té chvíle přebývá v Síních Čekání, a nikdy nevyhledává své rodné, teprve až Slunce pomine a Měsíc zhyne pádem nebeské klenby, vejde ve známost, z jaké látky byly utvářeny. Vypadala jako krystaly diamantů, leč byla ještě tvrdší, takže žádná síla v celém království Ardy Silmarily nemohla zmařit ani poškodit. Krystal však jim byl pouze tím, čím je Dětem Ilúvatarovým (elfům a lidem - pozn.red.) tělo: příbytkem vnitřního ohně, který v něm plápolá, nicméně prostupuje i všemi jeho částmi a je jeho vlastním životem. Ten vnitřní oheň Silmarilů vytvořil Fëanor ze smíšeného světla Dvou Stromů Valinoru, které v nich žije dosud, ačkoliv tyto Stromy dávno uschly a samy už nikdy svítit nebudou. Proto i ve tmě nejhlubší klenotnice zářily Silmarily vlastním svitem jako hvězdy Vardy; ale majíce v sobě opravdový život, zároveň se i radovaly ze světla, zachycovaly je a odrážely v ještě podivuhodnějších odstínech.

Všichni, kdo bydleli v Amanu, žasli a byli okouzleni Fëanorovým dílem. A Varda Silmarily posvětila, aby se jich nemohla zmocnit smrtelná bytost či nečistá síla, aniž by ruka, která se jich dotkla nebyla spálena a vysušena; a Mandos (Pán Osudu - pozn.red.) vyjevil, že v nich vězí osudy Ardy, jejích pevnin, moří i povětří.“

Netrvalo dlouho a Morgoth společně s Ungoliant, příšernou pavoukovitou nestvůrou otrávili a zničili oba Stromy Valinoru, symbol prvotní čistoty a nevinnosti světa. V průběhu věků plných válek a běd byly Silmarily pro Středozem, zemi osídlenou lidmi a elfy, navždy ztraceny. Jeden z klenotů nosí na čele Ëarendil, největší z mořeplavců brázdící ve své lodi Vingilot hvězdné výšky, druhý skončil v hlubinách moří a třetí v ohnivém srdci Země.

V únoru 1990 přijala Velká rada pro naše nově ustanovené 45. středisko Junáka název SILMARIL. Není to kvůli tomu, abychom vyčnívali nad ostatními středisky exoticky znějícím jménem, kterému až tolik lidí nerozumí. Jméno SILMARIL v sobě nese víc.

Přijetím tohoto jména jsme se zavázali k neskonale obtížnému úkolu. Nejen z celého střediska, ale i z každého jeho člena, z každého „Silmariláka“ by měl vyzařovat onen vnitřní oheň klenotů Fëanorových. I v nejhlubší temnotě tohoto světa, i v těch nejhorších situacích by měl prosvětlovat stíny a svítit ostatním na cestu. Měl by v sobě nést prvotní světlo Stromů z Úsvitu světa, z doby neposkvrněné zlem, z doby velkých plánů a nadějí. Takových plamínků hoří naštěstí ještě mnoho po celém světě, ale stále jich není dost. A pokud by vyhasly, Morgoth by slavil vítězství. Vždyť neřekl Mandos, že v Silmarilech je obsažen osud celé Ardy, Země?!

Posláním každého plamínku je vedle starosti o své světlo i pomáhat u rozžíhání dalších zpočátku jen malilinkatých plamínků tak, aby světlo Stromů plálo stále jasněji a jasněji. Protože čím více bude plamínků a ohýnků zachycujících světlo Telperionu a Laurelinu, čím více silmarilů bude vrhat jejich záři, tím menší místo bude ponecháno Temnotě. Vzpomeňte si na to občas, až už nebudete vědět, proč jste SILMARIL.

Hejkal

Poznámka: Všechny citace uvedené v kurzívě pochází z knihy: J.R.R.Tolkien, Silmarillion, studijní materiál vydaný pro potřeby Tolkienovského semináře u příležitosti PARCONU 90 v Bratislavě, PORS 1990; což je podle mého názoru lepší překlad než pozdější Silmarillion vydaný nakladatelstvím Mladá Fronta.